Babička, která chtěla jen to nejlepší: Příběh nevděku a ztracené rodiny

„Boženo, už to není potřeba. Lucie si myslí, že bys měla víc odpočívat,“ řekl mi Tomáš, když jsem zrovna vytírala podlahu v jejich kuchyni. Jeho hlas byl tichý, ale v očích měl něco, co jsem u něj neznala – odstup. Zastavila jsem se s hadrem v ruce a podívala se na něj. „Ale já chci pomoct. Vždyť Filípek potřebuje hlídat, Lucie je pořád v práci a ty taky…“ snažila jsem se vysvětlit, ale Tomáš jen zavrtěl hlavou.

V tu chvíli mi v hlavě proběhly všechny ty roky, kdy jsem byla pro druhé. Jako mladá vdova jsem musela sama vychovat Tomáše, pracovala jsem jako soukromá chůva a doučovala prvňáčky, abych nás uživila. Děti mě měly rády, rodiče si mě vážili. Když Tomáš dospěl, doufala jsem, že až si najde ženu a založí rodinu, budu jim moct být nablízku a pomáhat jim tak, jak to dělají babičky v každé správné české rodině.

Jenže realita byla jiná. Lucie byla jiná. Byla zvyklá na svůj pořádek, na svůj způsob vaření i výchovy. Nikdy mi nic neřekla přímo, ale cítila jsem její pohledy, když jsem Filípkovi dala piškoty místo bio sušenek, nebo když jsem pověsila prádlo jinak než ona. Snažila jsem se přizpůsobit, ale vždycky bylo něco špatně.

Jednoho dne jsem přišla do bytu dřív, protože Filípek měl horečku. Slyšela jsem Lucii mluvit s kamarádkou v kuchyni: „Já už fakt nevím, jak jí to říct. Pořád se tu motá, všechno dělá po svém… Tomáš je na ni moc měkký.“ Zůstala jsem stát za dveřmi jako opařená. V tu chvíli mi došlo, že nejsem vítaná.

Večer jsem seděla u stolu s Tomášem a Lucií. Filípek už spal. „Mami,“ začal Tomáš opatrně, „myslíme si s Lucií, že bys měla víc myslet na sebe. Najali jsme paní na úklid a Filípka dáme do školky na delší dobu.“ Srdce mi bušilo až v krku. „Ale já… vždyť já to dělám ráda! Chci být s vámi…“ Hlas se mi zlomil.

Lucie se na mě podívala přes stůl: „Boženo, my si toho vážíme, ale potřebujeme mít doma svůj klid. A Filípek už je velký.“

Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty. Byt byl tichý a studený. Sedla jsem si do křesla a rozplakala se. Všechno moje snažení bylo k ničemu? Celý život jsem obětovala pro druhé – pro Tomáše, pro děti cizích lidí – a teď mě vlastní rodina nechce.

Další týdny byly těžké. Snažila jsem se najít nový smysl života. Chodila jsem na procházky do Stromovky, četla knihy a občas navštívila sousedku paní Novotnou na kávu. Ale nic nenahradilo pocit potřebnosti, který jsem měla u Tomáše doma.

Jednou mi zavolala kamarádka Jarka: „Božko, pojď s námi do klubu seniorů! Hrajeme tam karty a plánujeme výlet do Karlových Varů.“ Nechtělo se mi mezi lidi, ale nakonec jsem šla. A tam jsem zjistila, že nejsem sama. Spousta žen kolem mě měla podobný příběh – pomáhaly dětem, dokud je neodsunuli stranou.

Začala jsem si znovu užívat maličkosti – květiny na balkoně, dobrou kávu v kavárně na rohu, smích kamarádek. Ale pokaždé když jsem šla kolem Tomášova domu a viděla Filípka za oknem, srdce mi sevřela bolest.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal: „Mami, Filípek má narozeniny. Přijdeš?“ Přinesla jsem mu knížku pohádek a domácí bábovku. Lucie byla odměřená, ale Filípek ke mně běžel s otevřenou náručí: „Babičko!“ Objala jsem ho pevně a cítila slzy v očích.

Po oslavě jsme seděli s Tomášem na balkoně. „Mami… promiň, jestli jsme ti ublížili. Nechtěli jsme tě odstrčit.“ Podívala jsem se mu do očí: „Já vím, že jste chtěli svůj klid. Ale někdy mám pocit, že už nejsem pro nikoho důležitá.“

Tomáš mlčel. Věděla jsem, že odpověď neexistuje.

Dnes už vím, že život není spravedlivý. Že láska a obětavost nejsou vždy oceněny tak, jak bychom si přáli. Ale pořád doufám… Doufám, že jednou Filípek pochopí, jak moc ho jeho babička milovala.

Řekněte mi – opravdu je dnes místo pro babičky v rodinách? Nebo jsme jen stínem minulosti?