„Vím, že jsem nebyla dobrou matkou.“ – Příběh o návratu, který bolí

„Mami, proč jsi mě nechala?“ ozvalo se tiché, ale pevné dětské hlásky. Ta otázka mi zněla v hlavě celé roky. Stála jsem před dveřmi panelákového bytu v Ostravě, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že za těmi dveřmi je můj syn Tomáš, kterého jsem neviděla osm let. Osm let! A teď jsem tady, s kufrem v jedné ruce a srdcem plným výčitek v druhé.

Když byl Tomášovi tři roky, jeho otec – Petr – nás opustil. Jednoho rána prostě odešel do práce a už se nevrátil. Zůstala jsem sama, bez peněz, bez podpory, jen s malým dítětem a nekonečným strachem z budoucnosti. Moje máma, babička Marie, mi tehdy řekla: „Jani, já ti pomůžu. Ale musíš něco udělat.“ A tak jsem udělala to jediné, co mě napadlo – odešla jsem pracovat do Německa jako pečovatelka. Slíbila jsem si, že to bude jen na rok. Jenže rok se změnil ve dva, dva ve čtyři… a najednou uplynulo osm let.

Tomáš vyrůstal s babičkou. Naučila ho říkanky, vodila ho do školky i do školy, byla u všech jeho prvních kroků i pádů. Já jsem posílala peníze a občas hračky nebo pohledy s obrázky z Mnichova. Ale nikdy jsem nebyla u toho, když měl horečku, když se poprvé zamiloval nebo když mu někdo ublížil ve škole. Všechno důležité jsem propásla.

Jednou mi máma volala: „Tomáš už tě skoro nezná. Říká mi mami.“ Ta věta mě bodla do srdce jako nůž. Ale místo abych se vrátila, pracovala jsem ještě víc. Říkala jsem si, že až přijedu domů s úsporami, všechno napravím. Jenže peníze nikdy nenahradí čas.

A teď stojím před těmi dveřmi a slyším za nimi hlasy. „Kdo to je?“ ptá se Tomáš. „To je tvoje maminka,“ odpovídá babička Marie tiše.

Dveře se otevřou a já spatřím svého syna – už není malý kluk, je z něj vysoký hubený puberťák s tmavými kruhy pod očima a pohledem plným nedůvěry. „Ahoj Tomáši,“ vydechnu. On na mě chvíli mlčí a pak řekne: „Já nemám matku.“ Otočí se na patě a zmizí v pokoji.

Zůstanu stát na chodbě jako opařená. Babička Marie mě obejme: „Musíš mu dát čas.“ Ale já vím, že čas je to jediné, co už nemám.

Večer sedím v kuchyni a slyším Tomáše mluvit po telefonu: „Nechci ji vidět. Proč teď? Kde byla, když jsem ji potřeboval?“ Jeho slova mě bolí víc než cokoliv jiného. Přemýšlím o všech těch letech – o Vánocích bez něj, o jeho narozeninách, které jsem slavila sama v cizím městě. O tom, jak jsem každý večer brečela do polštáře a přála si být doma.

Druhý den ráno se pokouším navázat rozhovor: „Tomáši, můžeme si promluvit?“ On jen zavrtí hlavou a zabouchne za sebou dveře od pokoje. Babička Marie mi šeptá: „Musíš být trpělivá.“ Ale já mám pocit, že trpělivost už dávno nestačí.

Začínám pomáhat doma – vařím jeho oblíbené jídlo (řízky s bramborovou kaší), snažím se být nablízku, ale Tomáš mě ignoruje. Jednou večer přijde domů později než obvykle a já se ptám: „Kde jsi byl?“ On odsekne: „To ti může být jedno.“

Jednoho dne přijde domů s roztrženým tričkem a škrábanci na ruce. „Co se stalo?“ ptám se vyděšeně. „Nic,“ zavrčí a zmizí v koupelně. Slyším ho plakat a mám chuť ho obejmout, ale bojím se, že by mě odstrčil.

Babička Marie mi večer říká: „Musíš mu ukázat, že tu jsi – ne slovy, ale činy.“ Tak začnu chodit na jeho fotbalové zápasy. Sedím na tribuně mezi ostatními rodiči a doufám, že si mě všimne. Po zápase kolem mě projde bez povšimnutí.

Jednou večer najdu na stole dopis: „Mami, proč jsi odešla? Proč jsi mě nechala samotného? Nikdy ti to neodpustím.“ Slzy mi tečou po tvářích a já si uvědomuji, že některé rány jsou příliš hluboké.

Rozhodnu se napsat Tomášovi dopis: „Milý Tomáši, vím, že jsem ti ublížila. Vím, že žádné peníze ani dárky nenahradí to, co jsme spolu mohli prožít. Odpusť mi prosím. Jsem tady a budu čekat tak dlouho, jak budeš potřebovat.“

Dny plynou a mezi námi visí ticho jako těžký závoj. Jednou večer přijde Tomáš do kuchyně a tiše řekne: „Proč jsi opravdu odešla?“ Podívám se mu do očí a poprvé mu řeknu pravdu – o strachu, o zoufalství i o tom, jak moc mi chyběl každý den.

Nevím, jestli mi někdy odpustí. Ale vím jedno – už nikdy ho neopustím.

Možná je už pozdě? Nebo má smysl bojovat o vztah s vlastním dítětem i po tolika letech? Co byste udělali vy na mém místě?