Proč už nikdy nechci hlídat svého vnuka: Jeden den, který změnil všechno

„Mami, prosím tě, můžeš dneska pohlídat Filípka? Je zase nemocný a školka ho nevezme. Já fakt musím do práce, máme uzávěrku,“ volala mi dcera Markéta už v šest ráno. Její hlas byl unavený a podrážděný. Věděla jsem, že nemám moc na výběr. „Samozřejmě, přiveď ho,“ odpověděla jsem, i když mi srdce těžklo. Věděla jsem, co mě čeká – Filípek je hyperaktivní, pořád něco chce a já už na to nemám tolik sil jako dřív.

Za hodinu už stál ve dveřích – bledý, s nudlí u nosu, ale oči mu svítily. „Babi, pustíš mi pohádku?“ ani mě nenechal si sundat kabát. Markéta mi podávala tašku s léky a instrukcemi. „Dej mu sirup v devět a v jednu, svačinu máš tady. Prosím tě, hlavně ať moc neskáče a neřve, sousedi si stěžovali.“ Pak už byla pryč.

Seděla jsem s Filípkem v obýváku a snažila se mu vysvětlit, že když je nemocný, musí být v klidu. „Ale babi, já se nudím! Pojď si hrát na schovku!“ Jeho energie byla nakažlivá, ale já cítila jen únavu. Po půl hodině schovávané jsem byla zpocená a zadýchaná. „Filípku, pojď si radši kreslit.“

„To je nuda! Chci tablet!“

„Víš, že ti maminka říkala, že když jsi nemocný, nesmíš být dlouho na tabletu.“

„Ale včera mi ho dala na dvě hodiny!“

A tady to začalo – nekonečné dohadování, pláč, trucování. Nakonec jsem povolila. Seděla jsem vedle něj a dívala se na jeho prstíky klouzající po displeji. Připadala jsem si zbytečná.

Kolem desáté přišla domů vnučka Klára – osmnáctiletá slečna s mobilem přilepeným k ruce. „Ahoj babi, jen si vezmu věci a letím na přednášku.“

„Klárko, nemohla bys mi na chvíli pomoct? Potřebuju uvařit oběd a Filípek je dneska neklidný.“

„Fakt nemůžu! Mám zkoušku a pak jdu ke kadeřnici. A stejně… vždyť ty jsi doma celý den.“

Zůstala po ní jen vůně parfému a tiché bouchnutí dveří. Cítila jsem vztek i smutek. Když byla malá, trávila u mě celé prázdniny. Teď pro ni nemám cenu.

Filípek začal kašlat a rozplakal se. „Babi, bolí mě bříško.“ Snažila jsem se ho uklidnit, dala mu sirup a pohladila ho po vlasech. Najednou se mi vybavily dny, kdy jsem hlídala své děti – všechno bylo jednodušší. Nebo jsem byla mladší? Nebo jsme si byli blíž?

Kolem poledne mi volala Markéta: „Jak to zvládáte?“ Snažila jsem se znít klidně: „Všechno v pořádku.“ Ale uvnitř mě to bolelo. Proč mám pocit, že už nic nezvládám? Že už nejsem dost dobrá?

Oběd jsem vařila jednou rukou, druhou držela Filípka v náručí. Když jsem konečně postavila talíře na stůl, Filípek odmítl jíst: „Chci jen jogurt!“ Zase pláč. Už jsem neměla sílu odporovat.

Odpoledne se Filípek trochu uklidnil a usnul mi na klíně. Seděla jsem v tichu a dívala se z okna na šedivou únorovou Prahu. Přemýšlela jsem o tom, jak se svět změnil – děti jsou pořád ve spěchu, vnoučata mají jiné priority. Já zůstávám doma sama se svými vzpomínkami a pocitem nepotřebnosti.

Když Markéta večer přišla, byla nervózní: „Děkuju ti moc! Zvládli jste to?“ Jen jsem přikývla. „Klára říkala, že jsi ji chtěla zapojit… Víš přece, že má teď těžké období.“

Chtěla jsem něco říct – o tom, jak těžké období mám já. Ale jen jsem polkla slova.

Když odešli, sedla jsem si do křesla a rozplakala se. Proč mám pocit, že už do téhle rodiny nepatřím? Proč je pro všechny samozřejmé, že tu vždycky budu – ale nikdo se neptá, jak mi je?

Možná bych měla být ráda za každý den s vnukem. Ale proč mám pocit prázdna? Je to normální? Máte to někdo podobně?