Mezi dvěma světy: Jak jsem se snažila zachránit sestru i sebe

„Mami, proč teta Jana pláče?“ zeptala se mě malá Anička, když jsme seděly v kuchyni a z vedlejšího pokoje se ozýval tichý pláč. Bylo to poprvé, co jsem viděla svou sestru tak zlomenou. Ještě před týdnem jsme spolu plánovaly, jak si na jaře půjčíme kola a pojedeme na Šumavu. Teď seděla v mém obýváku, s očima zarudlýma od slz, a v ruce svírala dopis od advokáta. Její manžel Petr ji opustil kvůli jiné ženě a nechal ji s dvěma dětmi, hypotékou a prázdnou ledničkou.

„Neboj se, Aničko, teta to zvládne. My jí pomůžeme,“ odpověděla jsem, i když jsem sama nevěděla, jak to všechno zvládnu. V hlavě mi vířily myšlenky: za měsíc mám svatbu, čeká mě stěhování do nového bytu, kde nás čeká první splátka hypotéky. A teď mám být oporou pro Janu, která je na dně? Vždycky jsme si byly blízké, ale nikdy jsem necítila takovou tíhu odpovědnosti.

Večer jsme seděly u stolu, Jana mlčky míchala čaj a já hledala slova útěchy. „Jani, máš kam jít? Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš potřebovat.“

„Nechci ti být na obtíž,“ zašeptala. „Vím, že máš svoje starosti. Ale já už nevím, co dál. Petr mi nechal jen dluhy a děti pořád brečí po tátovi.“

Vzpomněla jsem si na naše dětství – jak jsme spolu stavěly bunkry z dek a smály se až do noci. Teď tu byla žena, kterou život zlomil. A já měla pocit, že musím být silná za nás obě.

Další dny byly jako zlý sen. Jana běhala po úřadech, snažila se vyřídit alimenty a sociální dávky. Já mezitím řešila poslední detaily svatby s Tomášem. „Myslíš, že bychom mohli Janu s dětmi pozvat k nám na nějakou dobu?“ zeptala jsem se ho jednou večer.

Tomáš se zamračil. „Víš, že ji mám rád. Ale máme toho sami dost – nová práce, hypotéka… A co když to bude na dlouho?“

Cítila jsem vinu i vztek. Proč musím volit mezi vlastní budoucností a pomocí sestře? Proč je život tak nespravedlivý?

Jednoho dne mi Jana zavolala z úřadu práce. „Zuzko, prosím tě… Můžeš mi půjčit pět tisíc? Potřebuju zaplatit školku a nemám už ani na jídlo.“

Srdce mi bušilo až v krku. Na účtu jsem měla sotva deset tisíc – peníze na zálohu za svatební hostinu. „Pošlu ti je ještě dneska,“ řekla jsem bez rozmýšlení.

Večer jsme s Tomášem seděli u stolu v tichu. „Zase jsi jí poslala peníze?“ zeptal se tiše.

„Musela jsem. Neměla by co jíst.“

„A co my? Co když nám pak budou chybět?“

Rozplakala jsem se. „Já nevím! Ale nemůžu ji nechat padnout na dno.“

Následující týdny byly plné hádek a nevyřčených výčitek. Tomáš byl stále podrážděnější, já unavenější. Přestali jsme se těšit na svatbu – místo toho jsme počítali každou korunu a hádali se kvůli Janě.

Jednou večer přišla Jana s dětmi k nám domů. „Děkuju ti za všechno,“ řekla tiše. „Ale už to dál nejde. Musím si najít podnájem a postavit se na vlastní nohy.“

Objala jsem ji pevněji než kdy dřív. „Jani, vždycky tu pro tebe budu.“

Za pár týdnů si našla malý byt na okraji města. Bylo to skromné, ale její děti tam zase začaly smát. Pomáhala jsem jí s nákupem i hlídáním dětí, ale už jsem cítila, že se nadechuje k novému životu.

S Tomášem jsme nakonec svatbu odložili o půl roku. Bylo to těžké rozhodnutí, ale potřebovali jsme čas dát naše vztahy do pořádku.

Dnes už je Jana silnější než kdy dřív. Má práci v knihovně a děti chodí do školy s úsměvem. Já jsem pochopila, že rodina je někdy těžké břemeno – ale taky největší dar.

Někdy si večer sednu ke stolu a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Nebo bych tentokrát myslela víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?