Když se staneš zbytečnou: Příběh české tchyně

„Tomáši, proč mi neřekneš, kdy přijedete? Už třetí týden čekám, že se ozvete,“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco jsem nervózně přecházela po kuchyni. V ruce jsem svírala utěrku a snažila se potlačit slzy. Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozval unavený hlas mého syna: „Mami, máme toho teď hodně. Lenka je unavená z práce, já taky. A… nechceme teď moc návštěvy.“

Zůstala jsem stát u okna a dívala se na prázdné dětské hřiště před panelákem. Vždycky jsem si představovala, že až Tomáš dospěje, budeme držet při sobě. Že budu babička, která peče buchty a hlídá vnoučata. Ale místo toho jsem byla sama. Manžel mi zemřel před pěti lety a Tomáš byl moje jediné dítě. Když si přivedl Lenku, byla jsem šťastná. Přijala jsem ji s otevřenou náručí, i když jsem cítila, že ke mně nikdy nebude mít blízko.

První roky byly ještě v pořádku. Občas jsme se navštěvovali, slavili Vánoce i narozeniny. Ale pak se něco změnilo. Lenka začala být odtažitá, Tomáš se mi vyhýbal. Když jsem jim nabídla pomoc s bytem nebo s vařením, Lenka se jen usmála a řekla: „Děkujeme, ale zvládneme to.“

Jednou jsem přišla neohlášeně – chtěla jsem jim donést koláč, který Tomáš miloval od dětství. Otevřela mi Lenka s překvapeným výrazem. „Jano, příště prosím zavolejte dopředu,“ řekla tiše a já cítila, jak rudnu studem. Tomáš stál za ní a ani se na mě nepodíval.

Začala jsem si všímat, že mě zvou čím dál méně. Na Vánoce mi poslali jen SMS: „Hezké svátky, mami.“ Seděla jsem sama u stolu a dívala se na prázdné talíře. Sousedi měli plný byt dětí a vnoučat, smáli se a zpívali koledy. Já jen poslouchala ticho.

Jednou večer jsem to nevydržela a zavolala své sestře Aleně. „Alčo, co dělám špatně? Proč mě Tomáš nechce vidět?“ ptala jsem se zoufale. Alena povzdechla: „Možná jsi moc starostlivá. Nech je žít svůj život.“

Ale jak mám přestat být matkou? Jak mám přestat milovat své dítě?

Začala jsem chodit na procházky do parku, jen abych nebyla doma sama. Pozorovala jsem maminky s kočárky a představovala si, že jednou budu taky vozit vnouče. Ale Tomáš s Lenkou děti neplánovali – nebo mi to aspoň nikdy neřekli.

Jednoho dne mi přišel dopis od Tomáše. Rukou psaný, krátký: „Mami, prosím tě, respektuj naše soukromí. Máme tě rádi, ale potřebujeme prostor.“ Seděla jsem dlouho s dopisem v ruce a brečela. Co znamená prostor? Prostor od koho? Od matky?

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná jsem opravdu moc zasahovala do jejich života. Možná jsem měla být víc jako moje tchyně – tichá, nenápadná, která nikdy nic nechtěla.

Jednoho dne mě navštívila sousedka paní Novotná. „Jano, slyšela jsem, že jsi byla zase sama na svátky. Pojď k nám na kafe.“ Seděla jsem u ní v kuchyni a vyprávěla jí svůj příběh. „Víš,“ řekla paní Novotná, „moje dcera mě taky odsunula na druhou kolej, když se vdala. Ale pak přišla krize a najednou mě potřebovala.“

Začala jsem doufat, že třeba jednou přijde den, kdy mě Tomáš zase pozve na oběd nebo mi zavolá jen tak pro radost.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Lenka. „Jano, mohla byste nám pohlídat psa? Jedeme na víkend pryč.“ Srdce mi poskočilo radostí – konečně mě potřebují! Celý víkend jsem se starala o jejich jezevčíka Maxe jako o vlastní dítě.

Když si pro něj přijeli, Lenka mi poděkovala a Tomáš mě krátce objal. Bylo to krátké setkání, ale pro mě znamenalo celý svět.

Od té doby se vztahy trochu zlepšily – občas si napíšeme zprávu nebo si zavoláme. Ale už nikdy to nebude jako dřív.

Každý večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi láskou a vtíravostí? Jak má matka poznat, kdy už je zbytečná? Myslíte si, že je možné znovu najít cestu ke svému dítěti? Nebo je lepší nechat ho jít?