Když matka zůstane sama: Příběh o lásce, zklamání a naději

„Mami, já na to teď opravdu nemám prostor.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Sedím na pohovce v našem malém bytě na sídlišti v Brně a dívám se na telefon, jako by mi měl každou chvíli zavolat zpět. Ale ticho je husté, dusivé. Vždycky jsem tu byla pro Lucii. Pro svou jedinou dceru. Když byla malá, nosila jsem ji na rukou, když měla horečku, šila jí kostýmy na karneval do školky, pekla dorty s barevnými posypkami, i když jsem po noční směně sotva stála na nohou.

Když dospěla, snažila jsem se neplést do jejích rozhodnutí, i když mě někdy bolely. Když si vzala Petra, nebyla jsem si jistá, jestli je to ten pravý, ale mlčela jsem. Když se jim narodil první syn, Tomášek, byla jsem u nich každý den. Vařila jsem, prala, vozila kočárek po sídlišti a zpívala mu ukolébavky, které jsem zpívala kdysi Lucii. Když přišel druhý vnuk, Matěj, už jsem byla v důchodu a měla víc času. Byla jsem tam vždycky – když Lucie potřebovala pohlídat kluky, když chtěla jet s Petrem na víkend pryč, když byla nemocná nebo prostě jen unavená.

A teď? Teď sedím sama v bytě s diagnózou rakoviny prsu. Lékař mi to oznámil minulý týden. Byla jsem v šoku. První myšlenka? Musím to říct Lucii. Zavolala jsem jí hned po cestě z nemocnice. „Mami, co se děje?“ ptala se unaveně do telefonu. „Lucinko, mám špatné zprávy…“ začala jsem a hlas se mi zlomil. Vysvětlila jsem jí všechno – že mě čeká operace, že budu potřebovat pomoc po zákroku, že se bojím.

Na druhém konci bylo dlouho ticho. Pak jen: „Mami, já na to teď opravdu nemám prostor. Kluci mají školu, Petr má v práci průšvihy a já… já prostě nemůžu.“

Zůstala jsem sedět s mobilem v ruce a cítila, jak se mi hroutí svět. Vždyť já bych pro ni udělala cokoliv! Vždycky jsem tu byla. Proč teď nejsem dost důležitá? Proč mě moje vlastní dcera odkládá jako nepotřebnou věc?

Dny plynuly pomalu. Sousedka paní Novotná mi občas přinesla polévku nebo nakoupila rohlíky. Ale jinak… ticho. Lucie mi poslala pár zpráv – „Jak se cítíš?“ nebo „Drž se.“ Ale žádná návštěva, žádné objetí. Vzpomínám si na všechny ty roky, kdy jsem pro ni byla oporou. Když jí bylo patnáct a pohádala se s kamarádkou, seděla jsem s ní do noci a poslouchala její pláč. Když neudělala maturitu napoprvé, objímala jsem ji a říkala jí, že to zvládne příště.

Teď mám pocit, že už pro ni nejsem důležitá. Že už mě nepotřebuje. Bolí to víc než ta nemoc.

Jednoho dne zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stála Lucie s Tomáškem a Matějem. Kluci mi skočili kolem krku a Lucie stála rozpačitě ve dveřích. „Mami… promiň,“ zašeptala a oči měla červené od pláče.

„Já vím, že jsi toho pro mě udělala hodně. Jenže já… já mám pocit, že se ode mě pořád něco čeká. Že musím být dokonalá máma, manželka… A teď ještě ty…“ rozplakala se.

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu cítila její blízkost. „Lucinko, nikdy po tobě nechci víc, než můžeš dát,“ řekla jsem tiše.

Seděly jsme spolu v kuchyni a poprvé po letech si povídaly upřímně – o strachu ze stáří, o únavě z mateřství, o tom, jak těžké je někdy být silná pro všechny kolem.

Ale stejně… když večer odešli a já zůstala zase sama v tichu bytu, přemýšlela jsem: Je tohle osud všech matek? Že dávají celý život a pak zůstanou samy? Nebo jsme si samy nastavily laťku tak vysoko, že nás děti berou jako samozřejmost?

Možná bych měla začít myslet víc na sebe. Ale jak? Jak se naučit nebýt jen matkou, ale zase ženou – pro sebe?

Řekněte mi: Je správné čekat od svých dětí vděčnost? Nebo je mateřská láska opravdu bezpodmínečná?