Ze života: „Když jsem byl dítě, všichni říkali mé mámě, že je svobodná matka s ‚koulemi na noze'“

Když jsem byl dítě, všichni v našem malém městě říkali mé mámě, že je svobodná matka s „koulemi na noze“. Tou „koulí“ jsem byl já, její jediné dítě. Jmenuji se Jakub a toto je můj příběh.

Moje máma, Jana, měla jen 22 let, když mě měla. Můj táta odešel ještě před mým narozením a ona mě musela vychovávat sama. Žili jsme v skromném domku na okraji města. Máma pracovala na dvou místech, aby nás uživila, ale ať se snažila sebevíc, lidé ji vždy soudili.

Ve škole jsem byl často terčem posměchu kvůli naší rodinné situaci. „Tvoje máma je svobodná matka,“ říkaly děti, jako by to byl nějaký zločin. Nechápal jsem, proč je to pro ně tak důležité. Moje máma byla můj hrdina; pracovala neúnavně, aby mi zajistila vše potřebné, a nikdy si nestěžovala.

Jednoho dne, když mi bylo asi osm let, jsem zaslechl rozhovor mezi rodiči dvou mých spolužáků na školní akci. „Je to škoda,“ řekl jeden z nich. „Jana je tak milá holka, ale teď má tu kouli na noze. Nikdy nenajde slušného muže.“

Ta slova bolela. Nevěděl jsem tehdy, co tím „koule na noze“ myslí, ale věděl jsem, že to není dobré. Když jsem se na to později zeptal mámy, snažila se to přejít. „Lidé mohou být krutí, Jakube,“ řekla. „Ale máme jeden druhého a to je to, co je důležité.“

Jak jsem rostl, stigma mě pronásledovalo všude. Na střední škole jsem se snažil zapadnout. Byl jsem vždy ten kluk se svobodnou mámou, ten, kdo neměl tátu na akce otec-syn nebo na pomoc s projekty skautů. Cítil jsem se jiný, izolovaný.

Máma dál tvrdě pracovala, ale stres si vybral svou daň na jejím zdraví. Vyvinuly se u ní chronické migrény a musela brát léky jen proto, aby zvládla den. Navzdory svým problémům mi nikdy neukázala svou bolest. Vždy pro mě nasadila statečnou tvář.

Když mi bylo 16 let, našel jsem si brigádu, abych pomohl s účty. Nebylo to moc, ale cítil jsem se jako přispěvatel. Máma byla na mě pyšná, ale viděl jsem obavy v jejích očích. Nechtěla, abych kvůli našim okolnostem přišel o své dětství.

Jednou večer po obzvlášť těžkém dni v práci si mě máma posadila k sobě. „Jakube,“ řekla, „chci, abys věděl, že za nic z toho nemůžeš. Lidé budou mít vždy své názory, ale ty nejsi břemeno. Jsi moje největší požehnání.“

Její slova pro mě znamenala všechno, ale nemohla vymazat roky bolesti a odsuzování, které jsme zažili. Když jsem se blížil k maturitě, uvědomil jsem si, že útěk z našeho malého města je moje jediná šance na lepší život. Přihlásil jsem se na vysoké školy daleko od domova s nadějí na nový začátek.

Byl jsem přijat na univerzitu několik krajů daleko s částečným stipendiem. Byla to hořkosladká chvíle; těšil jsem se na budoucnost, ale bylo mi smutno opustit mámu. Povzbuzovala mě k odchodu a trvala na tom, že je to moje šance osvobodit se od stigmatu, které nás tak dlouho pronásledovalo.

Vysoká škola pro mě byla novým světem. Poprvé jsem nebyl definován svou rodinnou situací. Našel jsem přátele, kterým nezáleželo na mé minulosti a profesory, kteří ve mně viděli potenciál. Ale ať jsem šel kamkoliv daleko, vzpomínky na mé dětství přetrvávaly.

Volal jsem mámě každý týden a vždy zněla vesele, ale věděl jsem, že bez mě bojuje. Jednoho dne během mého druhého ročníku mi zavolal náš soused z domova. Máma zkolabovala v práci a byla v nemocnici.

Spěchal jsem zpět do našeho města tak rychle, jak to šlo. Když jsem dorazil do nemocnice, lékaři mi řekli, že máma utrpěla těžkou mrtvici. Byla v bezvědomí a nereagovala. Stres a roky přepracování ji nakonec dostihly.

Zůstal jsem u jejího lůžka několik dní s nadějí, že se probudí, ale nikdy se tak nestalo. Máma tiše zemřela ve spánku a nechala mě samotného ve světě, který nás vždy soudil.

Slova lidí o nás—svobodná matka s „koulemi na noze“—mi zněla v hlavě, když jsem stál u jejího hrobu. Neměli tušení o její síle a lásce nebo o tom, kolik pro mě obětovala.

Na konci pro nás nebyl žádný šťastný konec. Mámin život byl zkrácen tíhou společenského odsuzování a neúnavného boje o mou obživu. Ale její láska a odolnost budou vždy mým světlem na cestě.