„Neopustím svou dceru. Jaký bych byl otec?“

Jan seděl u kuchyňského stolu, ruce se mu třásly, když potřetí četl výpověď z bytu. Jeho matka, Marie, to dala jasně najevo: buď on a jeho roční dcera, Eliška, opustí její dům do konce měsíce, nebo zavolá úřady, aby je vystěhovaly. Slova na papíře se rozmazávala, jak se mu do očí draly slzy. Jak mohla být jeho vlastní matka tak bezcitná?

Jan se přestěhoval zpět k Marii poté, co jeho žena, Anna, nečekaně zemřela. Zármutek byl ohromující a on se snažil vyvážit práci a péči o Elišku. Marie původně nabídla svůj domov jako útočiště, místo, kde by se mohl postavit na nohy. Ale jak měsíce přecházely v rok, její trpělivost se vyčerpala.

„Je to tvoje zodpovědnost, ne moje,“ řekla Marie chladně během jejich poslední hádky. „Já jsem své děti vychovala. Je čas, abys stál na vlastních nohách.“

Jan věděl, že najít dostupné bydlení v jejich malém městě je téměř nemožné. Jeho práce v místním železářství sotva pokrývala základní výdaje, natož nájem. Požádal o státní podporu, ale čekací listina byla dlouhá a čas se krátil.

Když tam tak seděl, Eliška k němu přiklopýtala, její malé ruce se natahovaly pro útěchu. Vzal ji do náruče a držel ji blízko sebe, zatímco šeptal sliby, které si nebyl jistý, že může splnit. „Neopustím tě, miláčku. Najdeme cestu.“

Dny se měnily v týdny a Jan vyčerpal všechny možnosti, které ho napadly. Přátelé a spolupracovníci nabízeli soucit, ale žádná řešení. Útulky byly plné a myšlenka vystavit Elišku takovému prostředí ho naplňovala hrůzou. Dokonce zvažoval přestěhování do jiného města, ale bez zajištěné práce to bylo příliš riskantní.

Marien postoj se s každým dalším dnem ochlazoval. Vyhýbala se očnímu kontaktu a většinu času trávila zavřená ve svém pokoji. Jan nemohl pochopit, jak mohla být tak lhostejná k jejich situaci. Pamatoval si dobu, kdy byla milující matkou, vždy připravenou ho podpořit v životních výzvách. Ale teď se zdála jako cizinka.

Jednoho večera, když Jan ukládal Elišku do postele, Marie zaklepala na jeho dveře. „Musíme si promluvit,“ řekla stroze.

Jan ji následoval do obývacího pokoje a připravoval se na další konfrontaci.

„Dala jsem ti dost času,“ začala Marie. „Musíš odejít do konce týdne.“

„Mami, prosím,“ žadonil Jan. „Ještě trochu času. Dělám všechno, co můžu.“

Marien výraz zůstal kamenný. „Rozhodla jsem se. Máš čas do pátku.“

Beznaděj svírala Janovu hruď, když si uvědomil, že její názor nezmění. Strávil následující dny balením jejich věcí, aniž by věděl, kam půjdou. V pátek ráno naložil jejich skromný majetek do svého starého auta a připoutal Elišku do autosedačky.

Když odjížděli z jediného domova, který Eliška kdy znala, Jan pocítil drtivý pocit selhání. Sliboval chránit svou dceru, ale teď byli bezdomovci bez jasné cesty vpřed.

První noc strávili v levném motelu s tím málem peněz, co Janovi zbylo. Pokoj byl špinavý a páchl plísní, ale bylo to lepší než spát v autě. Když Eliška vedle něj neklidně spala, Jan ležel vzhůru a sžíral ho strach.

Následující dny byly rozmazané nejistotou a strachem. Jan neúnavně hledal práci a bydlení, ale dveře se mu stále zavíraly před nosem. Každé odmítnutí mu ubíralo naději, až měl pocit, že už nic nezbylo.

Jednoho chladného večera, když seděli v autě zaparkovaném za obchodem s potravinami, držel Jan Elišku blízko sebe a šeptal skrze slzy: „Je mi to tak líto, holčičko. Nevím, co dělat.“

Eliška na něj pohlédla nevinnýma očima, netušíc o vážnosti jejich situace. Její důvěra v něj byla neochvějná a Janovi trhalo srdce pomyšlení, že by ji nemusel být schopen naplnit.

Jak dny přecházely v týdny a zimní chlad zesílil, Jan si uvědomil, že jejich situace je stále zoufalejší. Nepodařilo se mu najít řešení a nyní čelili tvrdé realitě života na ulici.

Nakonec Janova láska k jeho dceři nestačila k tomu, aby ji ochránila před tvrdostí světa. Stali se jen dalším číslem ve společnosti, která často zavírá oči před těmi potřebnými.