„Už Nezvládám Děti. Prostě Mě Neposlouchají“ – Matka Pláče po Telefonu
Lenka seděla na kraji postele, pevně svírala telefon a slzy jí stékaly po tváři. Právě dokončila další vyčerpávající den se svými třemi dětmi, Petrem, Alexandrem a Alenou. Dům byl v naprostém nepořádku, hračky rozházené po obývacím pokoji a špinavé nádobí se hromadilo ve dřezu. Cítila se naprosto poražená.
„Už nezvládám děti. Prostě mě neposlouchají,“ vzlykala Lenka do telefonu. Na druhém konci byla její nejlepší kamarádka, Andrea, která se snažila nabídnout nějakou útěchu.
„Lenko, vím, že je to těžké, ale musíš zůstat silná. Jsou to jen děti,“ řekla Andrea jemně.
„Ale není to jen o tom,“ odpověděla Lenka, její hlas se třásl. „Už s nimi nemůžu být! Neposlouchají mě, dům je v nepořádku a jejich hračky jsou rozházené všude. Řekla jsem jim, aby nechodili k oknům, ale prostě mě ignorují.“
Ten den se Lenka snažila udělat nějakou práci a zároveň dohlížet na své děti. Petr a Alexandr si hráli s autíčky a závodili po obývacím pokoji. Alena, nejmladší, kreslila na stěny pastelkami. Lenka je opakovaně žádala, aby uklidili své hračky a přestali dělat nepořádek, ale její prosby padaly na hluché uši.
„Petře, Alexandře, prosím, uklidte si hračky,“ řekla Lenka už snad po sté. „A Aleno, přestaň kreslit na stěny!“
Ale děti pokračovaly ve hře, jako by ji vůbec neslyšely. Frustrovaná Lenka se rozhodla dát si pauzu a na chvíli vyšla ven pro trochu klidu. Když se vrátila, zjistila, že Petr a Alexandr přesunuli svou hru na okenní parapet, navzdory jejím přísným pokynům nechodit k oknům.
„Pryč odtud!“ vykřikla Lenka s panikou v hlase. „Je to nebezpečné!“
Chlapci neochotně odešli od okna, ale ne dříve než převrhli květináč, který se roztříštil na podlaze. Lence se sevřelo srdce při pohledu na ten nepořádek.
Nyní, když vylévala své frustrace Andree po telefonu, cítila Lenka hluboký pocit beznaděje. Své děti milovala nade vše, ale nemohla se zbavit pocitu, že jako matka selhává.
„Nevím už co dělat,“ přiznala Lenka. „Mám pocit, že ztrácím kontrolu.“
Andrea se snažila svou kamarádku uklidnit. „Lenko, nejsi v tom sama. Rodičovství je těžké a je v pořádku cítit se přetížená. Možná bys mohla zkusit nastavit nějaká nová pravidla nebo najít jiný přístup k disciplíně.“
Lenka si povzdechla. „Zkoušela jsem všechno, Andreo. Časové tresty, odebírání výhod, dokonce i pozitivní posilování. Nic nefunguje.“
„Možná potřebuješ pauzu,“ navrhla Andrea. „Můžeš požádat Marka, aby na chvíli pohlídal děti, abys měla čas pro sebe?“
Marek byl Lenčin manžel a otec dětí. Pracoval dlouhé hodiny a často byl příliš unavený na to, aby doma moc pomáhal. Ale Lenka věděla, že potřebuje nějaký čas na dobití energie.
„Promluvím si s ním,“ řekla nakonec Lenka. „Doufám jen, že se to brzy zlepší.“
Když zavěsila telefon, otřela si slzy a zhluboka se nadechla. Věděla, že rodičovství nikdy nebude snadné, ale nemohla se vzdát svých dětí ani sebe sama. Bude pokračovat ve snaze, bez ohledu na to, jak těžké to bude.
Ale hluboko uvnitř nemohla Lenka setřást pocit zoufalství, který se usadil v jejím srdci. Své děti milovala víc než cokoli na světě, ale nemohla si pomoct a přemýšlela, jestli někdy znovu získá kontrolu a najde klid ve svém chaotickém domově.