„Přines potraviny, zůstaň na večeři“: Řekla dcera

V malém městě v Česku žili Jana a Tomáš spolu téměř dva roky. Seznámili se v místní kavárně, kde Jana pracovala jako baristka a Tomáš byl pravidelným zákazníkem. Jejich vztah začal nenucenými rozhovory u kávy, které nakonec vedly k tomu, že se k sobě nastěhovali. Přesto se jejich vztah nikdy nezdál pokročit za povrchní úroveň.

Jana, osmadvacetiletá začínající umělkyně, trávila většinu dní malováním ve svém provizorním ateliéru na půdě. Tomáš, dvaatřicetiletý softwarový vývojář, pracoval dlouhé hodiny ze své domácí kanceláře. Jejich rozvrhy se zřídka shodovaly a když ano, jejich interakce byly často omezeny na všední výměny o domácích pracích nebo nákupních seznamech.

Jednoho večera dostala Jana textovou zprávu od své desetileté dcery Emy, která byla na víkend u prarodičů. „Mami, když koupíš potraviny, můžeš přijít na večeři,“ napsala Ema. Zpráva byla ostrou připomínkou toho, jak odpojená se Jana cítila od své vlastní rodiny. Uvědomila si, že i její dcera vidí trhliny v jejich domácnosti.

Tomáš seděl na gauči a byl ponořený do svého notebooku, když k němu Jana přistoupila. „Tomáši, musíme si promluvit,“ řekla s mírně třesoucím se hlasem.

Tomáš vzhlédl s prázdným výrazem. „O čem?“

„O nás. O tomhle… uspořádání,“ odpověděla Jana a gestikulovala kolem sebe.

Tomáš si povzdechl a zavřel notebook. „O čem chceš mluvit?“

Jana se zhluboka nadechla. „Žijeme spolu dva roky, ale připadá mi to, jako bychom byli jen spolubydlící. Nemluvíme o naší budoucnosti, netrávíme spolu čas a Ema to cítí taky.“

Tomáš si promnul spánky. „Vím, že to nebylo dokonalé, ale byl jsem zaneprázdněný prací. Myslel jsem, že jsme v pohodě.“

„V pohodě? Tomáši, nejsme ani zdaleka v pohodě. Jsme cizinci žijící pod jednou střechou,“ řekla Jana s patrnou frustrací.

Tomáš vstal a přešel k oknu, zíraje do temnící oblohy. „Co chceš, abych udělal? Mám skončit s prací? Trávit s tebou každou bdělou chvíli?“

„Chci, abychom se snažili,“ řekla Jana tiše. „Chci, abychom se pokusili vybudovat něco skutečného.“

Tomáš se otočil k ní čelem, jeho oči plné směsi hněvu a smutku. „Možná jsme nikdy neměli být víc než to, co jsme teď.“

Jana cítila, jak se jí v krku tvoří knedlík. „Takže to je všechno? Vzdáváš to?“

Tomáš pokrčil rameny. „Nevzdávám to. Jen jsem realistický.“

Rozhovor tam skončil a ve vzduchu zůstalo viset nepříjemné ticho. V následujících týdnech mezi nimi zůstalo napětí. Pokračovali ve svých rutinách, ale emocionální vzdálenost se zvětšovala.

Jednoho pátečního večera se Jana rozhodla poslechnout Emu. Šla nakoupit potraviny a připravila domácí večeři. Prostřela stůl svíčkami a jejich nejlepšími talíři v naději, že to mezi nimi vyvolá nějaké spojení.

Když Tomáš přišel domů, vypadal překvapeně z úsilí, které Jana do jídla vložila. Sedli si k jídlu v tichu, jediným zvukem bylo cinkání příborů.

V polovině jídla Tomáš konečně promluvil. „Tohle je hezké,“ řekl tiše.

Jana vzhlédla a její oči hledaly v jeho nějaký náznak opravdové emoce. „Je to dost?“ zeptala se.

Tomáš neodpověděl hned. Napil se vína a zíral na svůj talíř. „Nevím,“ přiznal.

Večer skončil bez jakéhokoli rozuzlení. Uklidili v tichu a šli spát do oddělených pokojů. Druhý den ráno si Tomáš sbalil tašku a nechal na kuchyňském pultu vzkaz: „Potřebuji čas na přemýšlení.“

Dny se změnily v týdny a Tomáš se nevrátil. Jana se snažila soustředit na své umění a péči o Emu, ale prázdnota v jejich domově byla hmatatelná.

Nakonec si Jana uvědomila, že někdy láska nestačí k překlenutí propasti mezi dvěma lidmi, kteří jsou zásadně odlišní. Rozhodla se odstěhovat a začít znovu s Emou s nadějí, že jednoho dne najde někoho, kdo ji skutečně pochopí.