„Požádala jsem svou tchyni, aby pohlídala děti, ale měla jiné plány: Je mi líto dětí, které chtějí trávit čas s babičkou“

Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v této situaci, ale tady jsem a každý den se cítím víc a víc jako samoživitelka. Můj manžel Honza je v mnoha ohledech úžasný muž, ale jeho oddanost matce začíná mít dopad na naši rodinu.

Honza ztratil otce před třemi lety a od té doby převzal roli muže v domě pro svou matku. Tráví u ní nespočet hodin opravováním věcí, vyřizováním pochůzek a prostě tím, že jí dělá společnost. I když chápu, že potřebuje podporu, je pro mě stále obtížnější zvládat všechno sama.

Minulý týden jsem se konečně rozhodla požádat svou tchyni, jestli by mohla pomoci tím, že by na pár hodin týdně pohlídala naše děti. Naše děti svou babičku zbožňují a vždy se těší na čas strávený s ní. Myslela jsem si, že to bude výhodná situace pro obě strany: ona by viděla své vnoučata častěji a já bych si mohla trochu odpočinout.

Když jsem jí s tím nápadem oslovila, setkala jsem se s nečekanou reakcí. Řekla mi, že má jiné plány a nemůže se zavázat k pravidelnému hlídání dětí. Zmínila se, že se přidala do knižního klubu, začala chodit na hodiny jógy a dokonce plánuje několik výletů s přáteli. I když jsem ráda, že si nachází způsoby, jak si užívat života, nemohla jsem si pomoct a cítila jsem zklamání.

Snažila jsem se vysvětlit, jak moc by to pro děti znamenalo trávit s ní více času, ale zůstala pevná ve svém rozhodnutí. Řekla, že se teď musí soustředit na sebe a své vlastní štěstí. Z rozhovoru jsem odešla poražená a frustrovaná.

Když jsem o tom řekla Honzovi, byl překvapivě lhostejný. Řekl, že jeho matka má plné právo žít svůj život tak, jak chce, a že bychom ji neměli tlačit do povinností, které nechce. I když chápu jeho pohled na věc, připadalo mi to, jako by přehlížel mé obavy a potřeby našich dětí.

Děti byly zlomené, když jsem jim řekla, že babička je nebude moci hlídat tak často, jak doufaly. Byly tak nadšené z myšlenky trávit s ní více času a teď zůstaly zklamané a zmatené. Bylo mi líto vidět jejich smutné tváře.

Jak dny plynou, cítím se stále více rozhořčená. Mám pocit, že nesu tíhu naší rodiny na svých bedrech, zatímco Honza nadále upřednostňuje potřeby své matky před našimi. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, ale vždy to odbude nebo změní téma.

Nevím, co nás čeká v budoucnosti, ale vím, že něco se musí změnit. Nemohu takto pokračovat dál a cítit se jako druhé místo ve vlastním manželství. Děti si zaslouží víc a já také.