Opět v očekávání: Bouřlivá cesta mou čtvrtou těhotenství

Poslední dva dny byly záplavou slz a nespavých nocí. Jmenuji se Viktorie a ve věku 37 let jsem těhotná počtvrté. Uvědomění si toho mě zasáhlo jako blesk z čistého nebe, ponechalo mě v šoku a nevíře. Můj nejmladší, Natánek, je teprve 9 měsíců starý, a myšlenka projít si dalším těhotenstvím tak brzy mě přivádí k pocitům přeplnění a strachu.

Můj manžel, Antonín, a já jsme vždy snili o velké rodině, ale realita naší situace začíná pronikat. S třemi dětmi do 7 let je náš domov již vírem aktivit. Přidání dalšího dítěte do směsi se jeví jako ohromující, zvláště při zohlednění naší finanční situace. Antonín se snaží mě uklidnit, ale vidím starost v jeho očích. Je znepokojen, jak to zvládneme, a já také.

Obava ze ztráty mého mléka mě pronásleduje. Kojení Natánka byla neuvěřitelná cesta, kterou ještě nejsem připravena ukončit. Přesto jsem četla příběhy žen, kterým mléko vyschlo během těhotenství, a myšlenka mě děsí. Cítím hluboké spojení s Natánkem, když ho kojím, vazbu, kterou ještě nejsem připravena přerušit. Ale s každým dnem strach sílí, vrhá stín na radost, která by měla doprovázet zprávu o novém životě.

Moji přátelé a rodina byli podporující, ale nemohu se zbavit pocitu izolace. Moje nejbližší přítelkyně, Patricie, se snaží zvednout mi náladu, ale její slova často padají na hluché uši. Jsem uvězněna v cyklu starostí a zoufalství, nevidím východisko. Madlenka, moje nejstarší, si všimla napětí. V 7 letech je neuvěřitelně vnímavá, a bolí mě srdce, když vidím, jak se snaží mě utěšit, říká mi, že všechno bude v pořádku.

Nespavé noci se podepsaly. Ležící vzhůru, ptám se sama sebe na všechno. Jak si můžeme dovolit další dítě? Budu schopna věnovat každému z mých dětí pozornost, kterou si zaslouží? Otázek je nekonečně a odpovědi se zdají být nedosažitelné.

Když tu sedím a píšu toto, Natánek spí v mých náručích. Dívám se na jeho klidný obličej a na chvíli se starosti rozplynou. Ale nikdy ne na dlouho. Realita naší situace je vždy připravena vrhnout stín na krátké chvíle klidu.

Chtěla bych říct, že jsem našla způsob, jak překonat tyto obavy, že všechno dopadlo dobře. Ale pravda je, že stále bojuji. Každý den je bitva a snažím se ji čelit čelem. Ale některé dny to připadá jako příliš. A v ty dny si nemohu pomoci, ale ptám se, jestli někdy najdeme cestu touto bouřlivou cestou.