„Odvezli jsme děti k mé mámě na pár dní“: Ale ten večer nám mladší syn volal a prosil, abychom ho vyzvedli dřív

Před dvěma lety jsme s manželem Petrem udělali rozhodnutí, které se tehdy zdálo správné, ale od té doby se ukázalo jako významná chyba. Petr právě dostal povýšení v práci a já, plná optimismu ohledně naší budoucnosti, navrhla, abychom si vzali hypotéku na koupi domu. Dlouhá léta jsme bydleli v pronajatém bytě, ještě před narozením našich dvou dětí, Jakuba a Aničky. Jakub právě oslavil 15 let a Aničce bylo 10.

Myšlenka vlastního domova byla vzrušující. Představovali jsme si místo, kde by naše děti mohly vyrůstat ve stabilitě a kde bychom konečně mohli zapustit kořeny. Dům, který jsme našli, byl dokonalý – prostorný, s velkou zahradou pro děti na hraní. Byli jsme nadšení a ani jsme nepřemýšleli o finančním závazku, který jsme přijímali.

Nicméně, jak čas plynul, začala se projevovat realita našeho rozhodnutí. Splátky hypotéky byly vyšší, než jsme očekávali, a Petrovo povýšení přineslo zvýšené odpovědnosti, které vyžadovaly více jeho času. Musela jsem si vzít více hodin v práci, abychom zvládli splácet, což znamenalo méně času s dětmi. Stres se podepisoval na nás všech.

Minulý víkend jsme se rozhodli odvézt Jakuba a Aničku k mé mámě na pár dní. Mysleli jsme si, že nám to poskytne tolik potřebný čas na dohnání práce a domácích povinností bez neustálých rodičovských nároků. Máma byla nadšená, že je bude mít u sebe, a děti se zdály být nadšené z trávení času s babičkou.

Nicméně ten večer nám volala Anička. Zněla rozrušeně a ptala se, jestli bychom je mohli co nejdříve vyzvednout. Když jsem se jí zeptala, co se děje, váhala, než řekla, že Jakubovi není dobře a chce domů. Ujistila jsem ji, že přijedeme hned ráno.

Druhý den, když jsme dorazili k mámě, bylo jasné, že něco není v pořádku. Jakub vypadal bledě a uzavřeně a Anička byla neobvykle tichá. Máma mě vzala stranou a řekla mi, že Jakub měl problémy se spaním a byl velmi úzkostný od chvíle, kdy přijeli. Svěřil se jí, že má obavy o nás a o dům.

Cestou domů jsem se snažila s Jakubem mluvit o tom, co ho trápí. Nakonec se otevřel a řekl, že má pocit, že se všechno rozpadá. Chyběly mu dny, kdy jsme byli všichni spolu v malém bytě, kde věci vypadaly jednodušší a šťastnější. Řekl, že má pocit, že jsme stále ve stresu a nikdy nemáme čas jeden na druhého.

Tohle mi zlomilo srdce. Uvědomila jsem si, že v honbě za lepším životem jsme ztratili to nejdůležitější – štěstí a blaho naší rodiny. Dům, který měl být naším vysněným domovem, se stal zdrojem stresu a rozdělení.

Když jsme vjížděli do příjezdové cesty našeho domu, podívala jsem se na Petra a viděla stejný uvědomění v jeho očích. Udělali jsme chybu a teď musíme najít způsob, jak ji napravit. Ale prozatím jsme mohli jen držet naše děti blízko sebe a slíbit jim, že se budeme snažit být lepší.