„Obětovali jsme vše pro naše děti, ale teď jsme ve stáří sami“

Od chvíle, kdy jsme se potkali na základní škole, jsme s Honzou byli nerozluční. Vyrůstali jsme v malém městě v Čechách, kde se všichni znali. Naše rodiny byly blízké a zdálo se přirozené, že naše přátelství přeroste v něco víc. Když mi bylo 18 let, vzali jsme se a byli připraveni začít společný život.

Byli jsme mladí a plní snů, ale realita nás tvrdě zasáhla. Peníze byly vždy problém. Honza studoval na inženýra na vysoké škole, zatímco já pracovala na částečný úvazek v místní kavárně. Žili jsme v malém bytě a počítali každou korunu. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, náš svět se obrátil vzhůru nohama.

Honza učinil těžké rozhodnutí opustit vysokou školu a vzít si práci na plný úvazek v továrně. Nebylo to to, o čem snil, ale udělal to pro nás. S radostí a obavami jsme přivítali na svět naši první dceru, Emu. Každý den byl boj, ale byli jsme odhodláni dát jí ten nejlepší život.

Jak Ema rostla, naše finanční situace se pomalu zlepšovala. Honza pracoval dlouhé hodiny a často bral přesčasy, aby vyšli s penězi. Já zůstávala doma s Emou a brala příležitostné práce, kdykoli to šlo. Právě když jsme si mysleli, že se nám daří lépe, zjistila jsem, že jsem znovu těhotná.

Náš druhý syn, Michal, se narodil do o něco stabilnějšího prostředí, ale výzvy zůstaly. Pokračovali jsme v obětování našich vlastních potřeb a snů pro dobro našich dětí. Dovolené byly neslýchané a luxus neexistoval. Každá koruna šla na jejich vzdělání, oblečení a budoucnost.

Roky ubíhaly v mlze práce a starostí. Ema a Michal vyrostli a odešli na vysokou školu díky stipendiím a našemu neúnavnému šetření. Byli jsme na ně tak hrdí a věřili jsme, že všechny naše oběti stály za to.

Ale jak si budovali vlastní životy, vzdálenost mezi námi rostla. Přestěhovali se do různých měst kvůli práci a vztahům. Telefonáty byly vzácné a návštěvy ještě vzácnější. Honza a já jsme se ocitli sami v našem malém domě, ticho bylo ostrým kontrastem k rušnému domovu, který jsme kdysi měli.

Snažili jsme se zůstat zaneprázdnění. Honza začal zahradničit a já jsem dobrovolničila v místní knihovně. Ale osamělost byla hmatatelná. Dali jsme všechno našim dětem, ale teď to vypadalo, jako by na nás zapomněly.

Jednoho obzvlášť chladného zimního večera se Honza otočil ke mně s očima plnýma slz. „Udělali jsme něco špatně?“ zeptal se. Neměla jsem odpověď. Udělali jsme vše pro to, abychom zajistili štěstí a úspěch našich dětí, ale při tom jsme ztratili sami sebe.

Naše zdraví se začalo zhoršovat s přibývajícími lety. Honza trpěl artritidou z let tvrdé práce a já bojovala s chronickou bolestí. Potřebovali jsme pomoc, ale byli jsme příliš hrdí na to si o ni říct. Ema a Michal byli zaneprázdněni svými vlastními životy a rodinami. Nechtěli jsme být přítěží.

Jednoho dne jsem našla odvahu zavolat Emě. Řekla jsem jí o Honzově zdraví a jak těžké to pro nás bylo. Slíbila, že brzy přijede na návštěvu, ale týdny se změnily v měsíce bez známky jejího příjezdu. Michal nebyl jiný; jeho práce ho příliš zaměstnávala na to, aby nás pravidelně kontroloval.

Jak tu teď sedíme ve stáří, nemůžeme si pomoci cítit hlubokou lítost. Obětovali jsme vše pro naše děti, ale teď jsme sami. Dům je tichý, dny jsou dlouhé a noci ještě delší. Přemýšlíme, jestli to všechno stálo za to.