„Návštěva u prarodičů: Nedorozumění ohledně laskavosti“

„Mami, tati, můžeme dnes jet k babičce Elišce a dědovi Jaroslavovi?“ zeptal se Vincent nadšeně těsně před odchodem. „Už jsme je dlouho neviděli.“

• „Půjdeme do parku,“ odpověděl jsem pevně. „Ani nevíme, jestli jsou doma. Děda může být v práci.“

Náš tříletý Vincent miloval trávit čas se svým tátou…

„Půjdeme do parku,“ odpověděl jsem pevně. „Ani nevíme, jestli jsou doma. Děda může být v práci.“

Náš tříletý Vincent miloval trávit čas se svým tátou, ale také si cenil chvil strávených s prarodiči. Moje žena Aria a já jsme se snažili vyvážit naše nabité plány s rodinným časem, a nebylo to vždy snadné. Dnes byl jeden z těch dnů, kdy jsme plánovali jednoduchý výlet do parku, ale Vincentova žádost nám narušila plány.

Aria se na mě podívala s náznakem obav. „Možná bychom jim měli zavolat a zjistit, jestli jsou doma,“ navrhla.

Vzdychl jsem, věděl jsem, že by to mohlo znamenat delší návštěvu, než jsme očekávali. „Dobře, zavolám jim.“

Vytočil jsem Jaroslavovo číslo a po několika zazvoněních to zvedl. „Ahoj tati, tady Bryan. Jste dnes s mámou doma? Vincent vás opravdu chce vidět.“

Jaroslavův hlas praskal v telefonu. „Ahoj Bryane! Právě se chystáme na nějaké pochůzky. Možná jindy?“

Předal jsem zprávu Arii a Vincentovi, kteří vypadali zklamaně, ale chápavě. „Promiň, kamaráde. Dnes jsou zaneprázdnění. Co kdybychom šli do parku a tam si užili zábavu?“

Vincent neochotně přikývl a my jsme vyrazili ven. Park byl kousek pěšky a když jsme procházeli sousedstvím, nemohl jsem si nevšimnout, jak moc se naše životy změnily od doby, kdy se Vincent narodil. Vyvažování práce, rodiny a osobního času bylo neustálým žonglováním.

V parku běhal Vincent s nevyčerpatelnou energií, lezl na prolézačky a sjížděl po skluzavkách. Aria a já jsme ho sledovali z nedaleké lavičky a užívali si vzácný okamžik klidu.

„Myslíš, že pro něj děláme dost?“ zeptala se Aria s obavou v hlase.

Objal jsem ji kolem ramen. „Děláme to nejlepší, co můžeme. Není to snadné, ale zvládáme to.“

Když se odpolední slunce začalo sklánět za obzor, rozhodli jsme se jít domů. Vincent byl unavený, ale šťastný a doufali jsme, že náš malý výlet nahradil návštěvu u prarodičů.

Druhý den Aria dostala telefonát od své matky Elišky. „Ario, proč jste včera nepřivezli Vincenta? Těšili jsme se na něj.“

Aria vysvětlila, že jsme volali a bylo nám řečeno, že mají pochůzky. Eliška zněla překvapeně. „Ach, Jaroslav asi zapomněl zmínit, že jsme pochůzky dokončili brzy. Byli jsme doma celé odpoledne.“

Aria zavěsila telefon s povzdechem. „Vypadá to, že došlo k nedorozumění. Byli doma celou dobu.“

Cítil jsem bodnutí viny. „Možná jsme tam měli jet i tak.“

Dny se změnily v týdny a naše nabité životy nám stále bránily navštěvovat Jaroslava a Elišku tak často, jak bychom chtěli. Vincentovy žádosti vidět prarodiče byly stále méně časté a nemohl jsem si pomoct cítit, že nám unikají vzácné okamžiky.

Jednoho večera, když jsme se chystali do postele, dostala Aria další telefonát od své matky. Tentokrát její hlas zněl smutně. „Ario, tvůj otec dnes dostal infarkt. Je v nemocnici.“

Zpráva nás zasáhla jako rána kladivem. Spěchali jsme do nemocnice, ale když jsme dorazili, bylo už pozdě. Jaroslav zemřel.

Vincent úplně nerozuměl tomu, co se stalo, ale cítil smutek ve vzduchu. Když jsme stáli u Jaroslavova lůžka, nemohl jsem si pomoct myslet na všechny zmeškané příležitosti a časy, které jsme mohli strávit spolu.

Na konci nás naše nabité životy připravily o možnost využít čas s Jaroslavem naplno. Bylo to tvrdé připomenutí toho, jak je život křehký a že bychom měli vážit každý okamžik s našimi blízkými.