„Navrhla jsem rozdělit police v lednici: Moje tchyně byla pobouřená“

Poslední tři roky žijeme s mým manželem, naším tříletým synem a mojí tchyní Janou. Přestěhovali jsme se k ní poté, co můj manžel přišel o práci a my jsme nemohli splácet hypotéku. Mělo to být dočasné řešení, ale tady jsme, tři roky později, stále sdílíme jeden domov.

Můj manžel pracuje dlouhé hodiny v místní továrně, ale jeho plat sotva pokrývá naše základní potřeby. Snažila jsem se najít práci, která by se hodila k rozvrhu našeho syna, ale nejlepší, co jsem mohla sehnat, byla práce na částečný úvazek jako učitelka na nedaleké komunitní vysoké škole. Plat je skromný a naši finanční situaci nijak výrazně nezlepšuje.

Život s Janou je náročný. Je zvyklá na své způsoby a má silné názory na to, jak by se měly věci v domácnosti dělat. Jedním z největších zdrojů napětí je kuchyně, konkrétně lednice. S pěti lidmi pod jednou střechou je lednice vždy plná a je těžké sledovat, co komu patří.

Jednoho dne, po dalším hádce o chybějící zbytky jídla a prošlé potraviny, jsem navrhla rozdělit police v lednici. Myslela jsem si, že to bude jednoduché řešení, jak se vyhnout zmatkům a snížit počet hádek. Navrhla jsem, aby každá rodinná jednotka měla svou vlastní polici: jednu pro Janu, jednu pro mě a mého manžela a jednu pro jídlo našeho syna.

Jana byla tím návrhem pobouřená. Podívala se na mě, jako bych navrhla něco naprosto absurdního. „Rozdělit police v lednici? To myslíš vážně?“ vykřikla. „Jsme rodina! Neměli bychom oddělovat naše jídlo jako cizinci.“

Snažila jsem se vysvětlit, že nejde o to být cizinci, ale o to udržet věci organizované a vyhnout se plýtvání. Ale nechtěla to slyšet. Spustila tirádu o tom, jak nikdy neslyšela o takovém nesmyslu ve svém životě. Dokonce i když byla na vysoké škole a sdílela lednici s několika spolubydlícími, nikdy nerozdělovali police.

Hádka rychle eskalovala. Můj manžel se snažil zprostředkovat, ale Jana byla příliš rozrušená na to, aby poslouchala. Obvinila mě z toho, že se snažím vytvářet rozdělení v rodině a že ji dělám nechtěnou ve vlastním domě. Cítila jsem se zraněná a frustrovaná. Vše, co jsem chtěla, bylo trochu pořádku v našem chaotickém životním uspořádání.

Od toho dne se vztahy mezi mnou a Janou ještě více napjaly. Začala mi dávat chladné rameno a dělat pasivně-agresivní poznámky o tom, jak se věci dělají v jejím domě. Cítila jsem se jako outsider v tom, co mělo být naším společným domovem.

Napětí ovlivnilo i můj vztah s manželem. Byl chycen uprostřed, snažil se udržet klid, ale také chápal mé frustrace. Náš syn také vnímal stres a stal se podrážděnějším a přilnavějším.

Uplynuly měsíce a situace se nezlepšila. Stále jsme žili pod jednou střechou, ale atmosféra byla napjatá a nepříjemná. Lednice zůstala bojištěm, jídlo stále mizelo nebo se kazilo, protože nikdo nevěděl, čí je čí.

Nakonec jsem přestala navrhovat řešení. Bylo jasné, že Jana nezmění své způsoby a já neměla energii pokračovat v boji. Pokračovali jsme ve společném životě z nutnosti, ale pocit rodinné jednoty byl pryč.

Život s mojí tchyní se stal každodenním bojem a nebylo vidět žádné světlo na konci tunelu. Byli jsme uvězněni v situaci, kde nikdo nebyl skutečně šťastný a jen jsme se snažili přežít den za dnem.