„Navrhla jsem rozdělit police v lednici: Jaký směšný nápad – Paní Nováková je pobouřená“

Poslední tři roky žijeme pod jednou střechou s paní Novákovou, mou tchyní. Kromě ní je tu můj manžel, náš tříletý syn a já. Nemůžeme si dovolit se odstěhovat. Můj manžel nevydělává dost na pokrytí všech našich výdajů. I kdybych si našla práci, můj plat jako učitelka na částečný úvazek by moc nepomohl. Takže žijeme spolu a snažíme se to zvládnout, ale není to vždy snadné.

Napětí v naší domácnosti se hromadí už měsíce. Paní Nováková je silná osobnost s vlastním způsobem dělání věcí a nerada přijímá návrhy nebo změny. Můj manžel a já se snažíme udržet klid, ale je to čím dál těžší.

Jednoho večera, po dalším frustrujícím dni hledání místa v přeplněné lednici, jsem navrhla rozdělit police. „Bylo by to pro všechny jednodušší,“ řekla jsem se snahou znít diplomaticky. „Každý bychom měli svůj prostor na potraviny.“

Paní Nováková se na mě podívala, jako bych navrhla přestěhovat se na Mars. „Jaký směšný nápad,“ odsekla. „Nikdy jsem neslyšela takový nesmysl. Ani když jsem bydlela na koleji, jsme nerozdělovali police v lednici.“

Byla jsem její reakcí zaskočená. „Ale pomohlo by nám to udržet věci organizované,“ snažila jsem se vysvětlit. „Nemuseli bychom prohrabávat věci ostatních, abychom našli, co potřebujeme.“

„Absolutně ne,“ řekla pevně. „Tohle je můj dům a budeme dělat věci po mém.“

Můj manžel se pokusil zprostředkovat. „Mami, možná bychom to mohli zkusit na týden a uvidíme, jak to půjde,“ navrhl.

Ale paní Nováková to odmítla. „Ne,“ řekla zvýšeným hlasem. „Nechci, aby se moje kuchyně změnila v nějaký experiment s komunálním bydlením.“

Hádka rychle eskalovala. Paní Nováková mě obvinila, že se snažím převzít její domov, zatímco já jsem se cítila stále více frustrovaná a nevyslyšená. Můj manžel byl chycen uprostřed, snažil se uklidnit obě strany, ale marně.

Náš syn, který cítil napětí, začal plakat. Vzala jsem ho do náruče a odnesla do našeho pokoje, cítíc se poražená a vyčerpaná. Nebylo to poprvé, co jsme se s paní Novákovou střetli, a věděla jsem, že to nebude naposledy.

Když jsem seděla na posteli a snažila se uklidnit našeho syna, nemohla jsem se ubránit pocitu pasti. Nemohli jsme si dovolit odstěhovat se a život s paní Novákovou byl stále nesnesitelnější. Neustálé napětí a hádky nás všechny vyčerpávaly.

Přemýšlela jsem o hledání práce na plný úvazek, ale realita byla taková, že i s mým příjmem bychom si stále nemohli dovolit vlastní bydlení v tomto drahém městě. A kromě toho, kdo by se staral o našeho syna, když bychom oba pracovali? Náklady na školku byly astronomické.

Druhý den ráno bylo napětí tiché, ale přítomné. Paní Nováková se mi vyhýbala a já jí také. Můj manžel se snažil chovat, jako by bylo všechno normální, ale viděla jsem na něm napětí.

Dny se měnily v týdny a atmosféra v domě zůstávala napjatá. Pokračovali jsme v obcházení jeden druhého a vyhýbali se jakémukoli tématu, které by mohlo vést k další hádce.

Jednoho večera, po uložení našeho syna do postele, jsme si s manželem sedli k rozhovoru. „Nemůžeme takhle pokračovat,“ řekl tiše.

„Vím,“ odpověděla jsem s knedlíkem v krku. „Ale co můžeme dělat? Nemůžeme si dovolit odstěhovat se.“

„Něco vymyslíme,“ řekl, i když jeho hlas postrádal přesvědčení.

Když jsem tu noc ležela v posteli, nemohla jsem setřást pocit beznaděje. Byli jsme uvězněni v situaci bez snadného řešení a to nás rozdělovalo.

Život s paní Novákovou se stal každodenním bojem a zdálo se, že neexistuje žádný konec v dohledu.