„Moje děti dávají přednost druhé babičce: Boj o rovnováhu mezi prací a rodinou po smrti manžela“

Život má způsob, jak vás překvapit, když to nejméně čekáte. Pro mě to přišlo, když můj manžel, Jan, náhle zemřel na infarkt. Naše nejmladší dítě, Ema, mělo tehdy pouhých šest měsíců. Naše další dvě děti, Michal a Sára, měly jen pět a sedm let. Šok a zármutek byly ohromující, ale neměla jsem jinou možnost než pokračovat kvůli dětem.

Žijeme v skromném domě v klidné čtvrti. I když dům vlastníme, splátky hypotéky a další účty se rychle nahromadily. Žít z malého množství dávek nebylo možné. Můj bratr, Tomáš, nám finančně pomohl prvních šest měsíců po Janově smrti. Byl pro nás požehnáním v té době, ale má svou vlastní rodinu, kterou musí podporovat, a nemohl pokračovat donekonečna.

Musela jsem si rychle najít práci. Podařilo se mi získat místo pokladní v místním obchodě s potravinami. Plat není skvělý a hodiny jsou dlouhé, ale je to lepší než nic. Skutečnou výzvou však bylo najít někoho, kdo by se postaral o děti, zatímco jsem v práci.

Moje matka bydlí nedaleko, ale dala jasně najevo, že nechce být vázána hlídáním dětí. Miluje své vnoučata, ale příliš si cení své nezávislosti na to, aby se zavázala k pravidelné péči o děti. To mě nechalo bez jiné možnosti než se obrátit na svou tchyni, Karolínu.

Karolína je laskavá žena, která své vnoučata zbožňuje. Bydlí asi hodinu cesty od nás, ale byla více než ochotná pomoci. Děti si zpočátku užívaly čas strávený s ní, ale postupem času se začaly nudit. Karolína je ve svých šedesáti letech a nemá energii držet krok s třemi malými dětmi. Snaží se ze všech sil, ale děti si často stěžují, že u ní doma není co dělat.

Michal a Sára začali prosit, jestli by mohli jít k druhé babičce. Láme mi to srdce, protože vím, že moje máma by jim mohla poskytnout více podnětných aktivit a změnu prostředí, ale prostě nemá zájem. Snažila jsem se s ní o tom mluvit, ale zůstává pevná ve svém rozhodnutí.

Tato situace vytvořila v naší rodině hodně napětí. Děti jsou nešťastné, Karolína je vyčerpaná a já jsem neustále ve stresu z toho, jak všechno zvládnout. Zvažovala jsem možnosti denní péče o děti, ale jsou příliš drahé na můj plat.

Aby toho nebylo málo, moje práce vyžaduje, abych pracovala o víkendech a večerech, což znamená, že přicházím o kvalitní čas strávený s dětmi. Přicházím domů pozdě v noci, vyčerpaná a sotva schopná udržet oči otevřené dost dlouho na to, abych je uložila do postele.

Finanční tlak je neúprosný. Každý měsíc je boj o to vyjít s penězi. Musela jsem omezit nákupy potravin, energie a jakoukoli formu zábavy jen proto, abych udržela světla zapnutá a jídlo na stole. Děti si všimly změn a často se ptají, proč nemůžeme dělat věci jako dřív, když byl jejich táta naživu.

Mám pocit, že je zklamávám v tolika ohledech. Zaslouží si šťastné dětství plné lásky a smíchu, ale vše co jim teď mohu nabídnout je přežití. Pocit viny je ohromující.

Připojila jsem se k podpůrným skupinám pro svobodné rodiče a vdovy s nadějí na nalezení útěchy a rad. I když je uklidňující vědět, že v tomto boji nejsem sama, nemění to realitu naší situace.

Ačkoli si přeji šťastný konec, pravda je taková, že život ne vždy takto funguje. Pokračujeme den za dnem s nadějí, že se věci nějak zlepší.