Mezi třemi sourozenci je můj manžel jediný, kdo podporuje svého stárnoucího otce

Život má způsob, jak vás překvapit, když to nejméně čekáte. Můj manžel, Jan, je prostřední dítě mezi třemi sourozenci. Jeho starší bratr, Michal, a mladší sestra, Šárka, oba žijí pod jednou střechou se svým stárnoucím otcem, Karlem. Přestože se to zdá jako pohodlné uspořádání, je to Jan, kdo nese hlavní odpovědnost za blaho svého otce.

Jan a já žijeme asi hodinu cesty od domu jeho otce. Máme vlastní rodinu, o kterou se musíme starat – dvě malé děti a náročná zaměstnání. Přesto, kdykoli Karel něco potřebuje, volají Janu. Ať už jde o lékařskou pohotovost, finanční problém nebo jen odvoz do obchodu, Jan je ten, kdo se postaví k úkolu.

Michal a Šárka jsou s otcem geograficky blízko, ale v každém jiném smyslu vzdálení. Michal pracuje z domova a má flexibilní rozvrh, přesto zřídka nabízí pomoc. Šárka je matka v domácnosti se dvěma dospívajícími dětmi, které jsou většinou soběstačné. Navzdory času a blízkosti mají oba nekonečný seznam výmluv, proč nemohou svému otci pomoci.

Vzpomínám si, když jsem zdědila dům po své tetě. Byl to skromný dům v klidné čtvrti a mysleli jsme si, že to bude skvělá příležitost přestěhovat se blíže ke Karlovi a pomoci mu efektivněji. Dali jsme náš současný dům na trh a začali plánovat stěhování. Nicméně věci nešly tak hladce, jak jsme doufali.

Trh s nemovitostmi se zhoršil a náš dům se neprodal tak rychle, jak jsme očekávali. Uvízli jsme v limbu, platili dvě hypotéky a snažili se vyjít s penězi. Během této doby se Karlovo zdraví zhoršilo. Byl mu diagnostikován raný stupeň demence a jeho potřeby se staly náročnějšími.

Jan byl napjatý na maximum, snažil se vyvážit práci, naše děti a rostoucí potřeby svého otce. Jezdil hodinu tam a zpět několikrát týdně, aby zkontroloval Karla, vzal ho na lékařské prohlídky a spravoval jeho léky. Michal a Šárka pokračovali ve svých životech, jako by se nic nezměnilo. Občas se zastavili na návštěvu, ale nikdy nenabídli žádnou podstatnou pomoc.

Jedna obzvlášť těžká noc mi utkvěla v paměti. Bylo kolem druhé hodiny ráno, když jsme dostali zoufalý telefonát od Karla. Spadl v koupelně a nemohl vstát. Jan vyskočil z postele, oblékl si nějaké oblečení a okamžitě vyrazil. Když dorazil, našel Karla na podlaze, dezorientovaného a v bolestech. Zavolal sanitku a zůstal s otcem, dokud nebyl přijat do nemocnice.

Druhý den ráno Jan zavolal Michalovi a Šárce, aby je informoval o stavu jejich otce. Michal zamumlal něco o tom, že je zaneprázdněný prací, zatímco Šárka řekla, že musí vzít děti na fotbalový trénink. Ani jeden z nich nenabídl navštívit Karla v nemocnici nebo jakkoli pomoci.

Jak týdny přecházely v měsíce, napětí na naší rodině se stalo nesnesitelným. Finanční břemeno udržování dvou domovů nás drtilo. Museli jsme učinit těžké rozhodnutí: buď prodat zděděný dům se ztrátou nebo riskovat ztrátu obou nemovitostí. Zvolili jsme první možnost v naději, že to zmírní část stresu.

Prodej domu byl hořkou pilulkou k polknutí. Měli jsme pocit, že se vzdáváme našeho snu být blíže Karlovi a poskytovat mu potřebnou péči. Ale neměli jsme jinou možnost. Emocionální dopad na Jana byl obrovský. Cítil se jako by selhal svému otci navzdory tomu, že dělal vše, co mohl.

Na konci se Karlův stav zhoršil a musel být přemístěn do domova důchodců. Jan ho pravidelně navštěvuje, ale pocit viny za to, že nemohl udělat více, ho tíží. Michal a Šárka pokračují ve svých životech jako obvykle, zřídka navštěvují svého otce nebo nabízejí jakoukoli podporu.

Život ne vždy končí šťastně. Někdy navzdory vašemu nejlepšímu úsilí věci nevyjdou podle plánu. Ale přes to všechno Jan zůstává pevný ve svém závazku ke svému otci, i když je jediný, kdo skutečně pečuje.