„Jsem nemocný, musím jít k mámě,“ řekl Adam a nechal svou ženu se dvěma dětmi

Adam se už několik dní necítil dobře. Začalo to mírným kašlem a lehkou horečkou, ale když se ve středu vrátil z práce domů, bylo vidět, že je opravdu nemocný. Jeho žena, Hana, si toho okamžitě všimla.

„Adame, vypadáš hrozně,“ řekla Hana s obavami ve tváři, zatímco balancovala jejich nejmladší dceru Karolínu na boku. Jejich starší dítě, Jana, si hrála s hračkami v obývacím pokoji.

„Vím,“ odpověděl Adam a zhroutil se na gauč. „Myslím, že jsem něco chytil v práci.“

Haně se honilo hlavou spousta myšlenek. Poslední věc, kterou potřebovali, bylo, aby obě děti onemocněly. Slyšela hororové příběhy od ostatních maminek o tom, jak rychle se nemoci mohou šířit po domácnosti. „Možná bys měl jít na pár dní k mámě,“ navrhla. „Jen dokud se nebudeš cítit lépe. Nemůžeme riskovat, že děti onemocní.“

Adam pomalu přikývl. „Jo, to by mohl být dobrý nápad. Zavolám jí a zjistím, jestli je to v pořádku.“

Po krátkém telefonátu si Adam sbalil malou tašku a políbil Hanu a děti na rozloučenou. „Vrátím se, jakmile mi bude lépe,“ slíbil.

Hana ho sledovala odcházet s pocitem úlevy i úzkosti. Věděla, že to bylo správné rozhodnutí, ale také věděla, že bude těžké zvládnout všechno sama.

První noc bez Adama byla náročná, ale zvládnutelná. Hana dala děti brzy spát a snažila se sama trochu odpočinout. Ale už druhý den ráno se věci začaly rozpadat.

Jana se probudila s rýmou a lehkou horečkou. Haně kleslo srdce. Dala Janě nějaké léky a doufala, že je to jen mírné nachlazení. Ale odpoledne už i Karolína vykazovala příznaky.

Hana zavolala Adamovi, aby ho informovala. „Obě děti jsou teď nemocné,“ řekla a snažila se udržet hlas klidný.

„Je mi to tak líto, Hano,“ odpověděl Adam slabým hlasem. „Přál bych si, abych tam mohl být a pomoci.“

„Vím,“ řekla Hana a potlačovala slzy. „Jen se soustřeď na to, abys byl zase zdravý.“

Následující dny byly rozmazané noci bez spánku a neustálé péče. Janina horečka stoupala a Karolína dostala ošklivý kašel. Hana měla pocit, že jede na výpary, sotva schopná držet krok s požadavky dvou nemocných dětí.

Adam volal každý den, aby zjistil, jak se mají, ale jeho stav se také nezlepšoval. Byl upoután na lůžko u svých rodičů a nemohl nabídnout žádnou skutečnou pomoc.

Jednu obzvlášť těžkou noc seděla Hana na podlaze v koupelně s Karolínou v náručí a snažila se ji uklidnit, zatímco neutišitelně plakala. Jana byla ve svém pokoji a neklidně se převalovala ve spánku.

Hana se cítila naprosto sama a přemožená. Nikdy si nepředstavovala, že to bude tak těžké. Zoufale jí chyběl Adam a přála si, aby tam mohl být a sdílet tu zátěž.

Na konci týdne byla Hana fyzicky i emocionálně vyčerpaná. Děti se pomalu začínaly zotavovat, ale ona měla pocit, že zestárla o několik let během pouhých pár dní.

Když se Adam konečně vrátil domů, byl stále slabý, ale na cestě k uzdravení. Pevně objal Hanu a cítil, jak moc ji to všechno stálo.

„Je mi tak líto, že jsi tím musela projít sama,“ řekl s lítostí v hlase.

Hana přikývla a slzy jí stékaly po tváři. „Udělali jsme to nejlepší rozhodnutí,“ řekla tiše. „Ale bylo to tak těžké.“

Když seděli spolu na gauči a sledovali své děti tiše si hrát, oba si uvědomili, že někdy i ty nejlepší plány mohou selhat. A v těchto chvílích nezbývá než držet se a doufat v lepší dny před sebou.