„Důchodové trápení mé mámy: Je znuděná a stěžuje si, zatímco já se topím ve starostech o dvě malé děti“

Moje máma, Jana, vždy mluvila o tom, jak úžasný bude důchod. Pracovala neúnavně přes tři desetiletí v místní továrně, často brala dvojité směny, aby vyšla s penězi. Byla svobodná matka, která mě vychovala sama, a vždy jsem obdivovala její pracovní morálku a oddanost. Ale teď, když je konečně v důchodu, věci nejdou tak, jak si představovala.

Jana měla velké plány na svůj důchod. Chtěla trávit dny zahradničením, pletením, dlouhými procházkami v parku a setkáváním s přáteli u kávy nebo v kině. Dokonce mluvila o tom, že se přidá do čtenářského klubu a bude dobrovolničit v místním útulku pro zvířata. Ale realita je daleko od jejích očekávání.

Místo toho, aby si užívala nově nabytou svobodu, máma se zdá být ztracená a neklidná. Většinu dní tráví před televizí, přepíná kanály s nezájmem. Když nesleduje televizi, telefonuje svým přátelům a stěžuje si na nudu. A když netelefonuje, stěžuje si mně.

„Proč za mnou nikdy nepřijdeš?“ ptá se mě téměř denně. „Nemám celý den co dělat. Je tu tak osaměle.“

Snažím se jí vysvětlit, že jsem zavalená povinnostmi. Mám dvě malé děti, náročnou práci a domácnost na starosti. Můj manžel pracuje dlouhé hodiny, takže většina péče o děti a domácí práce padá na mě. Sotva mám čas dýchat, natož abych ji navštěvovala každý den.

Ale moje vysvětlení padají na hluché uši. Jana se zdá nechápat, jak je můj život teď náročný. Místo toho pokračuje ve stěžování si na nudu a osamělost, což mě nutí cítit se provinile za to, že nemohu trávit více času s ní.

Jednoho dne, po obzvlášť vyčerpávajícím dni v práci a řešení záchvatu vzteku batolete, jsem praskla.

„Mami, nemůžu to takhle dál dělat,“ řekla jsem jí po telefonu. „Nemůžu být tvůj zábavní výbor. Mám svůj vlastní život a povinnosti.“

Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho, než konečně promluvila.

„Myslela jsem si jen, že důchod bude jiný,“ řekla tiše. „Myslela jsem si, že budu mít víc na co se těšit.“

Její slova mě zasáhla. Uvědomila jsem si, že máma bojuje s něčím víc než jen nudou; zápasí s pocitem bezúčelnosti. Celá její identita byla spojena s prací a výchovou mě, a teď když obojí zmizelo, nevěděla, co se sebou dělat.

Snažila jsem se jí pomoci najít nové aktivity na vyplnění času. Navrhla jsem jí přidat se do seniorského centra nebo začít nový koníček. Dokonce jsem jí nabídla pomoc při zakládání zahrady na dvorku. Ale nic ji nezajímalo.

Jak týdny přecházely v měsíce, Janiny stížnosti byly častější a intenzivnější. Začala mi volat několikrát denně, často v slzách.

„Nevím, co mám dělat,“ říkala. „Cítím se tak zbytečná.“

Cítila jsem se bezmocná. Chtěla jsem být tu pro svou mámu, ale také jsem potřebovala pečovat o svou vlastní rodinu. Neustálý pocit viny a stres si vybíraly daň na mém duševním zdraví.

Jednoho večera, po uložení dětí do postele, jsem si sedla s manželem a řekla mu všechno.

„Myslím, že musíme nastavit nějaké hranice,“ řekl jemně. „Nemůžeš stále obětovat své blaho pro mámino.“

Měl pravdu. Potřebovala jsem najít rovnováhu mezi podporou mámy a péčí o sebe a svou rodinu.

Druhý den jsem zavolala Janě a řekla jí, že ji miluji a chci jí pomoci, ale nemohu být jejím jediným zdrojem společnosti a zábavy. Znovu jsem ji povzbudila k nalezení nových aktivit a navázání nových přátelství.

Nevzala to dobře. Obvinila mě z opuštění a zavěsila telefon v slzách.

Od té doby uplynulo několik týdnů a mezi námi je stále napětí. Jana neudělala žádný pokus najít nové aktivity nebo se socializovat s ostatními. Pokračuje ve volání každý den, ale musela jsem omezit naše rozhovory kvůli vlastnímu duševnímu zdraví.

Netuším, co budoucnost přinese našemu vztahu. Doufám, že jednoho dne najde způsob, jak si užít důchod a pochopí, že dělám to nejlepší. Ale prozatím oba bojujeme najít svou cestu v této nové kapitole našich životů.