„Co Dělat s Mou Stárnoucí Tchyní? Nechci, Aby Bydlela s Námi“: Vysoké Náklady na Kvalitní Péči o Seniory

Můj manžel Vojtěch a já jsme manželé už přes 20 let. Máme dvě děti, Jakuba a Annu, a útulný dům na předměstí. Život byl většinou klidný. Vojtěchovi rodiče, Ludvík a Sofie, bydleli asi hodinu od nás ve svém vlastním domě. Občas jsme je navštěvovali a oni k nám jezdili na svátky a zvláštní příležitosti. Se Sofií jsem nikdy neměla žádné velké konflikty; naše interakce byly omezeny na zdvořilé rozhovory u kávy nebo během rodinných setkání.

Vše se změnilo, když Ludvík minulý rok zemřel. Sofie byla zdrcená, a to pochopitelně. Byli manželé více než 50 let. Snažili jsme se jí s Vojtěchem co nejvíce podporovat, ale bylo jasné, že se potýká s osamělostí a zármutkem. Začala Vojtěchovi častěji volat a žádat o pomoc s různými úkoly kolem domu. Zpočátku to bylo zvládnutelné, ale brzy to začalo být neúnosné.

Vojtěch navrhl, aby se Sofie dočasně přestěhovala k nám, dokud nenajdeme trvalejší řešení. Byla jsem váhavá, ale souhlasila jsem, myslela jsem si, že to bude jen na krátkou dobu. Nicméně týdny se změnily v měsíce a konec nebyl v dohledu. Sofiina přítomnost v našem domě začala napínat naše manželství a rodinný život. Měla svůj vlastní způsob dělání věcí a často kritizovala, jak vedu domácnost. Děti se cítily nepohodlně a začaly se jí vyhýbat.

Začali jsme hledat zařízení pro seniory, ale náklady byly astronomické. Kvalitní péče v renomovaném domově byla daleko nad naše možnosti na našich společných platech. Zkoumali jsme i jiné možnosti jako domácí péči, ale ty byly také drahé a neposkytovaly úroveň sociální interakce, kterou Sofie potřebovala.

Jednoho večera, po obzvláště napjaté večeři, kdy Sofie opět kritizovala mé vaření, jsme s Vojtěchem měli vážný rozhovor. Oba jsme věděli, že mít Sofii u nás natrvalo není udržitelné. Ovlivňovalo to náš vztah a pohodu našich dětí. Ale co jsme mohli dělat? Nemohli jsme si dovolit dobré zařízení pro seniory a Sofie odmítala zvážit přestěhování do levnějšího.

Situace dosáhla bodu zlomu, když jednou přišel Jakub ze školy viditelně rozrušený. Svěřil se mi, že si z něj kamarádi začali dělat legraci kvůli tomu, že bydlí s babičkou. Říkali mu jména a cítil se trapně. To pro mě byla poslední kapka. Nemohla jsem dovolit, aby tato situace ovlivňovala duševní zdraví mých dětí.

S Vojtěchem jsme si sedli se Sofií a probrali situaci. Byla to jedna z nejtěžších konverzací, které jsme kdy měli. Cítila se zrazená a zraněná, obviňovala nás z toho, že ji opouštíme v době potřeby. Snažili jsme se vysvětlit, že nejde o opuštění, ale o nalezení řešení, které by fungovalo pro všechny. Ona to tak neviděla.

Na konci se Sofie přestěhovala zpět do svého domu s pomocí částečného pečovatele, kterého jsme si mohli dovolit najmutím po omezení jiných výdajů. Nebylo to ideální řešení, ale bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat za daných okolností. Náš vztah se Sofií zůstává napjatý a rodinná setkání jsou nyní plná napětí.

Život se pro nás poněkud vrátil do normálu, ale tato zkušenost na nás zanechala trvalý dopad. Uvědomili jsme si, jak nepřipravení jsme byli na tuto fázi života a jak důležité je plánovat do budoucna.