Ztracená blízkost: Jak jsme znovu našli cestu k naší dceři
„Kláro, proč jsi mi zase neřekla, že přijdeš až večer?“ vyhrkla jsem do telefonu, hlas mi přeskakoval napětím. V kuchyni voněla večeře, kterou jsem vařila celé odpoledne, a stůl byl prostřený pro tři. Můj muž Petr seděl u stolu, mlčky listoval novinami a jen koutkem oka sledoval, jak se snažím potlačit slzy.
„Mami, já mám taky svůj život! Nemůžu pořád hlásit každou minutu!“ ozvalo se z telefonu podrážděně. Klára zavěsila dřív, než jsem stačila cokoli říct. Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně, v ruce utěrku, a cítila jsem se najednou tak sama. Kdy se to stalo? Kdy se naše dcera změnila v cizího člověka?
Klára byla vždycky moje holčička. Společně jsme pekly bábovky, chodily na procházky do Stromovky a povídaly si dlouho do noci. Ale od chvíle, kdy si vzala Tomáše, jako by mezi námi vyrostla neviditelná zeď. Všechno bylo jinak. Přestala volat, přestala jezdit na nedělní obědy, a když už přišla, byla nervózní a pořád koukala na mobil. Petr říkal, že ji musíme nechat být, že je dospělá a má svůj život. Ale já jsem měla pocit, že mi někdo vyrval kus srdce.
Jednoho večera jsem seděla v obýváku a dívala se na staré fotky. Klára v první třídě s culíky, Klára na maturitním plese v modrých šatech… Slzy mi stékaly po tváři. Petr přišel a tiše si ke mně sedl.
„Jano, nemůžeš ji pořád držet u sebe,“ řekl jemně. „Musíš jí dát prostor.“
„Ale proč se mnou nemluví? Co jsem udělala špatně?“ zašeptala jsem.
Petr jen pokrčil rameny. „Možná nic. Možná prostě potřebuje čas.“
Čas ale nic neřešil. Klára se nám vzdalovala čím dál víc. Jednou jsem ji potkala v obchodě s Tomášem. Objímali se a smáli se něčemu na mobilu. Když mě zahlédla, ztuhla.
„Ahoj mami,“ řekla rozpačitě.
„Ahoj Klárko,“ snažila jsem se usmát. „Jak se máš?“
„Dobře… Promiň, spěcháme.“
A byli pryč. Zůstala jsem stát mezi regály s pocitem, že už do jejího života nepatřím.
Začaly hádky. Když už přišla domů, vyčítala jsem jí všechno – že nevolá, že zapomíná na rodinu, že Tomáš je moc uzavřený… Jednou bouchla dveřmi a křičela: „Mami, ty mě vůbec neposloucháš! Pořád jenom mluvíš o sobě!“
Petr mě objal a šeptal: „Musíš ji nechat jít.“
Ale jak? Jak mám pustit vlastní dítě?
Jednoho dne mi zavolala sousedka paní Novotná: „Jano, slyšela jsem, že Klára měla autonehodu! Je v Motole!“
Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Volala jsem Petrovi a během deseti minut jsme byli v autě. V nemocnici jsme našli Tomáše na chodbě – bledý, ruce se mu třásly.
„Je v pořádku,“ řekl tiše. „Jen otřes mozku.“
Když jsem viděla Kláru na nemocničním lůžku, s modřinou na čele a slzami v očích, všechno ostatní přestalo být důležité.
„Mami…“ zašeptala.
Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku.
„Promiň mi to všechno,“ řekla najednou. „Já jen… já nevím, jak být dospělá. Bojím se, že tě zklamu.“
Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme plakaly spolu.
Po té nehodě se něco změnilo. Začaly jsme spolu znovu mluvit – nejdřív opatrně, pak otevřeněji. Přiznala mi, že má strach ze samostatnosti i z toho, že mě ztratí. Já jí řekla o svém strachu z osamění.
Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu – já, Petr i Klára – a smáli jsme se nad starými historkami z dovolené v Krkonoších. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem cítila opravdové štěstí.
Dnes už vím, že vztah s dítětem je jako tanec – někdy musíte ustoupit, jindy zase přitáhnout blíž. A hlavně nikdy nepřestat naslouchat.
Někdy si říkám: Kolik rodičů kolem mě prožívá totéž? Kolik z nás se bojí pustit své děti do světa? A co je vlastně větší láska – držet je u sebe, nebo jim dát svobodu?