„Zatímco jsem se staral o tátu, můj bratr si budoval svůj vlastní život“: Teď vidím, že to nestálo za to

Vyrůstal jsem v malém městě v Čechách a s mým mladším bratrem Jakubem jsme měli typický sourozenecký vztah. Byl o tři roky mladší než já a naši rodiče ho vždycky upřednostňovali. Zejména táta. Jakub byl zlaté dítě, které nemohlo udělat nic špatného. Mezitím jsem byl já ten zodpovědný, ten, kdo musel sbírat střepy, když se něco pokazilo.

Když naše máma náhle zemřela na infarkt, náš svět se obrátil vzhůru nohama. Táta byl zdrcený a potřeboval neustálou péči. Jako starší sourozenec jsem cítil, že je mou povinností se postarat. Odložil jsem své plány na vysokou školu a vzal si práci v místním obchodě s potravinami, abych pomohl s financemi. Jakub na druhou stranu pokračoval ve svém životě, jako by se nic nezměnilo. Odešel na vysokou školu, přidal se k bratrstvu a zdálo se, že žije svůj sen.

Tátovo zdraví se v průběhu let zhoršovalo. Vyvinula se u něj Alzheimerova choroba a péče o něj se stala plnohodnotnou prací. Musel jsem ho koupat, krmit a zajišťovat, aby bral své léky. Můj společenský život se zmenšil na nic. Přátelé přestali volat, když jsem opakovaně odmítal pozvání. Můj svět se zmenšil na čtyři stěny našeho domu a uličky obchodu s potravinami.

Jakub přijížděl domů na svátky a občasné víkendy, ale jeho návštěvy byly spíše rušivé než pomocné. Přijížděl s příběhy o vysokoškolských večírcích a nových přítelkyních, nevědomý o tom, jakou daň si péče o tátu na mně vybírala. Táta se rozzářil, když Jakub vešel do dveří, jeho oči plné pýchy a radosti. Bylo to, jako by mé oběti nic neznamenaly ve srovnání s Jakubovou pouhou přítomností.

Jednoho Dne díkůvzdání Jakub oznámil, že získal dobře placenou práci v Praze. Táta byl nadšený a chlubil se každému, kdo chtěl poslouchat, o svém úspěšném synovi. Nasadil jsem úsměv a gratuloval mu, ale uvnitř jsem cítil bodnutí zášti. Tady jsem byl já, uvízlý v bezvýchodné práci bez vyhlídek do budoucna, zatímco Jakubův život se odvíjel jako pohádka.

Jak roky plynuly, moje zášť rostla. Z dálky jsem sledoval, jak Jakub stoupá po firemním žebříčku, oženil se a založil rodinu. Občas posílal šeky na pomoc s tátovými výdaji, ale peníze nemohly nahradit roky mého života, které mi proklouzávaly mezi prsty. Přišel jsem o tolik—přátelství, vztahy, kariérní příležitosti—vše proto, že jsem cítil povinnost starat se o tátu.

Když táta nakonec zemřel, zůstala ve mně hluboká prázdnota. Celý můj dospělý život byl pohlcen péčí o něj a teď byla tato kapitola uzavřena. Jakub přiletěl na pohřeb, pronesl dojemnou řeč a pak se vrátil do svého dokonalého života. Stál jsem u tátova hrobu a cítil se osaměleji než kdy jindy.

V následujících měsících jsem se snažil dát svůj život zpět dohromady. Zapsal jsem se na večerní kurzy na místní vysoké škole a začal hledat lepší práci. Ale bylo těžké setřást pocit, že jsem byl okraden o svůj vlastní život. Jakub občas zavolal, ale naše rozhovory byly napjaté. Vztah, který jsme měli jako děti, byl narušen léty nerovnováhy a nevyřčené zášti.

Když se teď ohlížím zpět, uvědomuji si, že mé oběti nikdy nebyly skutečně oceněny. Vzdal jsem se tolika věcí kvůli tátovi, ale nakonec to nestálo za to. Jakub mohl žít svůj život, zatímco já jsem ten svůj odložil. A teď, když se snažím znovu vybudovat to, co jsem ztratil, nemohu si pomoci a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby věci byly jiné.