„Žárlivost mě pohlcuje, když přemýšlím o svatebních dárcích pro svou mladší sestru: Jsem za ni šťastná, ale nerozumím chování mého nevlastního otce“
Jmenuji se Anna a mám mladší sestru jménem Eliška. Vyrůstali jsme v komplikované, ale milující rodině. Náš biologický otec nás opustil, když mi byly tři roky, a nechal mámu, aby mě vychovávala sama. Když mi bylo pět, potkala Petra, který se stal mým nevlastním otcem. Petr byl laskavý a starostlivý a do mých deseti let jsem ho nazývala „táto“, aniž bych věděla, že není můj biologický otec.
Když mi bylo dvanáct, máma si mě posadila a řekla mi pravdu o Petrovi. Překvapivě mi to nevadilo. Už jsem nebyla malá holčička a Petr tu pro mě vždycky byl. Nadále jsem ho považovala za tátu a náš vztah zůstal silný.
Rychle vpřed do dneška a Eliška se vdává. Je jí 24 let a její snoubenec Karel je skvělý chlap. Celá rodina je nadšená z nadcházející svatby, ale jak se blíží velký den, začínám cítit hlodající pocit žárlivosti. Není to tak, že bych nebyla šťastná za Elišku; miluji ji a přeji jí jen to nejlepší. Ale způsob, jakým se Petr chová, mě nechává zmatenou a zraněnou.
Petr nás vždy podporoval obě, ale v poslední době se zdá, že pro Elišku dělá mnohem víc. Zasypává ji drahými dary a nabízí se zaplatit extravagantní části svatby. Zatímco jsem šťastná, že Eliška má svatbu svých snů, nemohu si pomoci a cítím bodnutí žárlivosti. Proč to Petr nikdy neudělal pro mě? Když jsem se vdávala před dvěma lety, byl podporující, ale ne v takové míře.
Snažila jsem se tyto pocity potlačit a říkala si, že možná má Petr nyní lepší finanční situaci nebo že prostě chce udělat Eliščin den výjimečným. Ale čím více jsem o tom přemýšlela, tím více mě to trápilo. Jednoho večera jsem se rozhodla Petra konfrontovat.
„Petře,“ začala jsem váhavě, „potřebuji s tebou mluvit o něčem, co mě trápí.“
Podíval se na mě od novin s obavou ve tváři. „Co se děje, Anno?“
„Jde o Eliščinu svatbu,“ řekla jsem a snažila se udržet hlas klidný. „Nemohu si nevšimnout, že pro ni děláš všechno možné. A zatímco jsem za ni šťastná, přemýšlím, proč jsi to samé neudělal pro mě.“
Petr si hluboce povzdechl a odložil noviny. „Anno, není to tak, že bych nechtěl udělat to samé pro tebe. Když ses vdávala ty, byli jsme v jiné finanční situaci. Teď se věci změnily.“
Přikývla jsem a snažila se pochopit. „Ale nejde jen o peníze, Petře. Mám pocit, že jsi více investovaný do jejího štěstí než do mého.“
Petr vypadal zraněně. „Anno, to není pravda. Miluji vás obě stejně. Možná jsem to přehnal, protože se cítím provinile za to, že jsem nemohl udělat více pro tebe tehdy.“
Jeho slova dávala smysl, ale úplně nezmírnila bolest, kterou jsem cítila. Jak se blížil den svatby, moje pocity žárlivosti jen sílily. Na den svatby, když jsem sledovala Petra kráčet s Eliškou uličkou s hrdým úsměvem na tváři, nemohla jsem si pomoci a cítila hluboký pocit ztráty.
Po svatbě jsem se od Petra a Elišky distancovala. Žárlivost a bolest vytvořily propast, kterou bylo těžké překonat. Zatímco si Eliška užívala nový život s Karlem, já jsem bojovala s pocity nedostatečnosti a zášti.
Na konci našeho vztahu s Petrem nikdy úplně nezotavil. Žárlivost, která mě pohltila, zanechala trvalou jizvu na našem poutu. A zatímco jsem se snažila pokračovat ve svém životě, bolest z pocitu druhého místa zůstala v mém srdci.