Zapomenutá mezi svými: Příběh Hany z pražského sídliště

„Mami, dneska to zase nestihneme, promiň,“ ozývá se z telefonu hlas mé dcery Jitky. Je to už potřetí tento měsíc. Položím mobil na stůl a zadívám se z okna na šedé paneláky, které mě obklopují už přes čtyřicet let. Vždycky jsem si myslela, že stáří bude jiné – že budu obklopená rodinou, smíchem vnoučat, vůní nedělního oběda. Místo toho slyším jen tikot hodin a vzdálený hluk tramvají.

Vzpomínám na doby, kdy byl byt plný života. Jitka s bratrem Petrem běhali po chodbě, hádali se o poslední koláček. Teď mají své rodiny, své starosti. „Babi, já mám dneska trénink,“ říká mi vnuk Tomáš do telefonu, aniž by zvedl oči od počítače. Vnučka Klárka mi naposledy napsala před měsícem – smajlík a srdíčko. To je dnes projev lásky?

Někdy si říkám, jestli jsem něco neudělala špatně. Byla jsem přísná? Nedávala jsem jim dost lásky? Ale vždyť jsem se snažila! Celý život jsem pracovala v knihovně, abych jim mohla dopřát hezké dětství. Každé Vánoce jsem pekla cukroví podle receptu po mamince. A teď? Teď jsem tu sama.

Jednoho deštivého odpoledne zvoní zvonek. Srdce mi poskočí – snad někdo z rodiny? Ale za dveřmi stojí sousedka paní Novotná s igelitkou. „Haničko, nesu vám trochu bábovky, zbyla mi,“ usměje se. Pozvu ji dál a poprvé po dlouhé době cítím teplo lidské společnosti. Povídáme si o všem možném – o počasí, o starých časech, o tom, jak je dnes těžké najít si místo ve světě mladých.

Začnu chodit s paní Novotnou na procházky do parku. Povídáme si o dětech – i ona má pocit, že ji její syn zapomněl. „Všichni mají tolik práce,“ povzdechne si. Najednou si uvědomím, že v tom nejsem sama.

Jednoho dne se rozhodnu napsat dopis svým dětem. Ne SMSku, ne e-mail – opravdový dopis rukou psaný. „Milá Jitko a Petře,“ začínám, „chybíte mi. Vím, že máte své životy a starosti, ale někdy bych vás ráda viděla jen tak – bez důvodu. Jen abychom byli spolu.“ Dopis posílám a čekám.

Týden se nic neděje. Pak najednou zazvoní zvonek a v bytě se objeví Jitka s Petrem i jejich dětmi. „Mami, promiň,“ šeptá Jitka a obejme mě tak pevně, až se mi rozbuší srdce radostí i bolestí zároveň. Tomáš mi přinese obrázek – prý mě nakreslil ve škole jako „nejlepší babičku na světě“. Klárka mi vypráví o škole a já poprvé po dlouhé době cítím, že žiju.

Večer sedíme u stolu a já poslouchám smích svých vnoučat. Najednou si uvědomím, že někdy stačí málo – říct si o to, co potřebujeme. Možná jsme všichni trochu ztracení ve svých životech a zapomínáme na to nejdůležitější: být spolu.

Když všichni odejdou a byt se opět ponoří do ticha, sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o lásku? Proč čekáme, až nás někdo najde v naší samotě? Možná bychom měli být odvážnější – nejen my staří, ale i ti mladší.

Co myslíte vy? Máte odvahu říct svým blízkým, že je potřebujete? Nebo čekáte, až si toho všimnou sami?