Z mého života: „Můj otec mě jako dítě ignoroval, teď chce moje odpuštění“

Když jsem vyrůstal v malém městě v Čechách, vždycky jsem měl pocit, že mi něco chybí. Moje matka se snažila ze všech sil postarat se o mě a moji mladší sestru, ale byla tam prázdnota, kterou žádné množství její lásky nemohlo zaplnit. Tou prázdnotou byl můj otec. Nikdy nebyl doma, a když už byl, připadal mi jako cizinec v našem domě.

Můj otec pracoval jako řidič kamionu a jeho práce ho odvážela z domova na týdny. Když se vrátil, obvykle to bylo na den nebo dva, než zase vyrazil na cestu. Pamatuji si, jak jsem čekal u okna a doufal, že uvidím jeho kamion vjíždět do dvora, ale častěji jsem byl zklamaný.

Moje matka se ho vždy snažila omlouvat. „Tvrdě pracuje, aby nás uživil,“ říkala. Ale jako dítě jsem nemohl pochopit, proč to znamená, že musí být nepřítomen v našich životech. Narozeniny, školní představení, fotbalové zápasy—všechny je zmeškal. Jediný čas, kdy se snažil mě vidět, byly moje narozeniny, a i tehdy to působilo spíše jako povinnost než skutečná touha být se mnou.

Jak jsem stárnul, hromadila se ve mně zášť. Přestal jsem čekat u okna a přestal jsem se starat, jestli přijde domů nebo ne. Moje matka mě stále povzbuzovala, abych se s ním spojil, ale nemohl jsem se k tomu přinutit. Proč bych měl dělat snahu, když mu očividně na mně nezáleželo?

Roky plynuly a já jsem se odstěhoval z toho malého města, abych si splnil své sny v Praze. Vybudoval jsem si život daleko od vzpomínek na své zanedbané dětství. Zřídka jsem na svého otce myslel, a když už ano, bylo to s pocitem hořkosti.

Pak jednoho dne, z ničeho nic, jsem od něj dostal dopis. Bylo to poprvé po letech, co se mi ozval. Dopis byl plný omluv a prosby o odpuštění. Psalo se v něm o tom, jak lituje, že tu pro mě nebyl a jak by chtěl napravit své chyby. Požádal mě, jestli bychom se mohli setkat a promluvit si.

Byl jsem rozpolcený. Část mě chtěla dopis vyhodit a zapomenout na něj, ale jiná část byla zvědavá. Mohou se lidé opravdu změnit? Může být po všech těch letech opravdu lítostivý?

Rozhodl jsem se s ním setkat. Domluvili jsme si schůzku v malé kavárně ve městě. Když jsem vešel a uviděl ho tam sedět, vypadal starší a unavenější než si ho pamatuji, moje srdce kleslo. Zvedl hlavu a slabě se usmál, když jsem přistoupil.

„Děkuji, že jsi přišel,“ řekl třesoucím se hlasem.

Přikývl jsem, ale nic neřekl. Seděli jsme v trapném tichu několik okamžiků, než začal mluvit. Vyprávěl mi o tom, jak ho jeho práce pohltila a jak byl příliš hrdý na to přiznat, že se mýlil. Mluvil o tom, jak byl osamělý a jak moc lituje toho, že tu pro mě nebyl.

Poslouchal jsem ho, ale nemohl jsem cítit lítost. Jeho slova mi připadala prázdná, jako příliš málo příliš pozdě. Když skončil, podíval se na mě s nadějí v očích.

„Můžeš mi odpustit?“ zeptal se.

Zhluboka jsem se nadechl a podíval se mu do očí. „Nevím,“ řekl jsem upřímně. „Nebyl jsi tu, když jsem tě nejvíc potřeboval. Je těžké to jen tak zapomenout.“

Přikývl a v očích mu vytryskly slzy. „Chápu,“ řekl tiše.

Seděli jsme tam ještě chvíli a mluvili o všedních věcech—práci, počasí, čemkoli kromě minulosti. Když jsme se nakonec rozloučili, cítil jsem zvláštní směs emocí. Část mě byla ulevena, že jsem ho konečně konfrontoval, ale jiná část mě cítila prázdnotu.

Když jsem se vracel do svého bytu, uvědomil jsem si, že některé rány se nikdy úplně nezahojí. Můj otec možná byl připravený napravit své chyby, ale já si nebyl jistý, jestli mu někdy opravdu dokážu odpustit. A možná to bylo v pořádku. Některé věci jsou prostě příliš rozbité na to, aby šly opravit.