Viděla jsem, jak se můj snoubenec chová ke své bývalé ženě a dětem – a zrušila jsem svatbu

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Už zase ti volala Lenka? Copak nemůžeš být chvíli jenom tady se mnou?“ vyhrkla jsem, sotva Petr zavěsil telefon. Seděli jsme v jeho kuchyni v paneláku na Proseku, mezi námi hrnek studeného čaje a ticho, které se dalo krájet.

Petr se na mě podíval tím svým unaveným pohledem, který jsem poslední týdny vídala čím dál častěji. „Ivano, to jsou moje děti. Potřebují mě. Lenka je s nimi sama, víš, že to nemá jednoduché.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždyť já taky nemám jednoduché! Po letech samoty, po rozvodu s Romanem, kdy mi zůstala jen kočka a prázdný byt na Jižáku, jsem si konečně dovolila věřit, že by to mohlo být jiné. Petr byl jiný – nebo jsem si to aspoň myslela.

Poznali jsme se na školení v Brně. On – charismatický projektový manažer z Prahy, já – účetní, která už dávno přestala věřit na pohádky. První večeře v malém bistru u Zelňáku, smích nad vínem, jeho ruka na mé dlani. Po půl roce jsme spolu začali plánovat svatbu. Moje máma byla nadšená, kamarádky mi záviděly. „Konečně někdo normální,“ říkaly.

Jenže pak přišly první stíny. Petr měl dvě děti – Tomáše a Aničku. O tom jsem věděla od začátku a nikdy mi to nevadilo. Sama děti nemám a vždycky jsem si říkala, že bych mohla být aspoň dobrou kamarádkou jejich mámě. Jenže Lenka byla všude. Volala Petrovi kvůli každé prkotině: „Tomáš má rýmu, můžeš ho vzít k doktorovi?“ „Anička potřebuje nové boty.“ „Můžeš je vyzvednout ze školy?“

Jednou večer jsme seděli u televize a Petr najednou vstal: „Musím jet za Lenkou, praskla jí voda v koupelně.“ Zůstala jsem sedět sama v jeho bytě a dívala se na strop. Bylo mi padesát a připadala jsem si jako puberťačka čekající na kluka, který možná ani nepřijde.

Všechno vyvrcholilo jedné soboty, kdy jsme měli jet s Petrovými dětmi na výlet do ZOO. Těšila jsem se – chtěla jsem jim být blíž. Jenže když jsme přijeli k Lence domů, otevřela nám dveře v županu a s rozcuchanými vlasy. „Petře, můžeš mi pomoct s pračkou? Zase nejde.“

Petr ani nezaváhal. Sundal si bundu a šel za ní do koupelny. Já zůstala stát v předsíni s Tomášem a Aničkou, kteří si mě měřili pohledem, jako bych byla vetřelec. Slyšela jsem smích z koupelny – Lenka něco Petrovi vyprávěla a on se smál tím svým upřímným smíchem, který jsem u něj už dlouho neslyšela.

Cestou do ZOO bylo ticho. Děti byly otrávené, Petr zamyšlený a já měla pocit, že se dusím. Večer doma jsem mu to řekla: „Petře, já takhle žít nemůžu. Nejsem tvoje záplata na samotu mezi dvěma světy.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Ivano, já tě mám rád. Ale moje rodina je pro mě důležitá.“

Druhý den jsem zrušila svatbu. Máma brečela do telefonu: „Ivanko, vždyť jsi konečně mohla být šťastná!“ Kamarádky kroutily hlavou: „Tohle bys měla zvládnout, vždyť dneska má skoro každý nějaký ten batoh z minulosti.“

Ale já věděla své. Nechtěla jsem být ta druhá v pořadí. Nechtěla jsem žít ve stínu cizí rodiny a čekat na drobky pozornosti. Možná jsem zbabělec. Možná jenom vím, co už nechci.

Dnes sedím ve svém bytě na Jižním Městě, kočka mi přede na klíně a já přemýšlím: Je lepší být sama než žít život někoho jiného? Nebo bych měla být tolerantnější a přijmout kompromisy? Co byste udělali vy na mém místě?