„Vezmi tátu k sobě: Můj bratr chce jeho dům“

Můj bratr, Tomáš, byl vždycky ten ambiciózní v naší rodině. Je to ten typ člověka, který vidí příležitosti tam, kde ostatní vidí překážky. Ale nedávno se jeho ambice obrátily temnějším směrem. Náš otec, nyní v pozdních sedmdesátých letech, má problémy se zdravím. Tomáš se rozhodl, že tátův dům by měl být jeho, a tlačí na mě, abych si vzala tátu k sobě, aby mohl mít dům pro sebe.

Všechno to začalo před několika měsíci, když táta prodělal menší mrtvici. Zotavil se dobře, ale bylo jasné, že už nemůže žít sám. Tomáš a já jsme měli rodinnou schůzku, abychom probrali, co dál. Navrhla jsem, abychom se podívali na domovy pro seniory, kde by táta mohl dostat potřebnou péči. Tomáš měl ale jiný nápad.

„Proč si nevezmeš tátu k sobě?“ řekl a podíval se na mě s tím odhodlaným zábleskem v očích. „Máš dost místa a bylo by dobré, aby děti trávily více času s dědečkem.“

Byla jsem zaskočená. Můj manžel i já pracujeme na plný úvazek a naše děti jsou zaneprázdněné školou a mimoškolními aktivitami. Péče o tátu by byla obrovská zodpovědnost, kterou jsem si nebyla jistá, že zvládneme.

„Nevím, Tomáši,“ odpověděla jsem váhavě. „Je to velký závazek. Možná bychom měli zvážit profesionální péči.“

Tomáš to nechtěl slyšet. „No tak, Sáro. Není to cizinec. Je to náš otec. Dlužíme mu to.“

Cítila jsem výčitky svědomí. Samozřejmě jsme tátovi dlužili péči. Ale něco na Tomášově naléhání mi nesedělo. Nešlo jen o péči o tátu; šlo o dům.

Tátův dům je kouzelný starý viktoriánský dům v žádané čtvrti. Má velkou hodnotu a Tomáš na něj vždycky měl zálusk. Už roky mluví o tom, jak ho zrenovuje a prodá za vyšší cenu. Teď, když se tátovo zdraví zhoršilo, viděl svou šanci.

Během následujících týdnů Tomáš neustále tlačil na to, abych si vzala tátu k sobě. Volal mi téměř každý den a připomínal mi, jak moc nás táta potřebuje a jak by bylo nejlepší pro všechny, kdybych si ho vzala k sobě. Tlak byl neúprosný.

Jednoho večera, po dalším vyčerpávajícím hovoru s Tomášem, jsem si sedla s manželem a probrali jsme situaci.

„Nevím, co dělat,“ přiznala jsem. „Tomáš je tak neústupný, ale nejsem si jistá, že zvládneme péči o tátu.“

Můj manžel si povzdechl. „Je to těžká situace. Ale musíme myslet na to, co je nejlepší pro všechny, včetně nás.“

Rozhodli jsme se navštívit několik domovů pro seniory a zjistit, jaké možnosti máme. Našli jsme krásné místo nedaleko našeho domova, kde by táta mohl dostat potřebnou péči a přitom si zachovat určitou nezávislost.

Když jsem Tomášovi oznámila naše rozhodnutí, byl rozzuřený.

„Jen se snažíš vyhnout svým povinnostem,“ vyštěkl. „Táta si zaslouží něco lepšího než být odložený v nějakém zařízení.“

„Není to tak,“ protestovala jsem. „Děláme to, co je pro něj nejlepší.“

Ale Tomáš mě nechtěl poslouchat. Obvinil mě z toho, že jsem sobecká a bezcitná. Rozkol mezi námi se každým dnem prohluboval.

Nakonec jsme tátu přestěhovali do domova pro seniory. Zdál se tam šťastný, našel si nové přátele a účastnil se různých aktivit. Ale Tomáš mi nikdy neodpustil. Přestal se mnou úplně mluvit a pokračoval ve svých plánech převzít tátův dům.

Uběhly měsíce a naše rodinná setkání byla napjatá a nepříjemná. Někdejší blízké pouto mezi námi bylo roztrháno chamtivostí a záští. Tomáš dostal to, co chtěl – tátův dům – ale za cenu našeho vztahu.

Na konci nebyl nikdo skutečně šťastný. Táta postrádal svou rodinu a já postrádala svého bratra. Dům, který kdysi symbolizoval lásku a jednotu naší rodiny, se stal zdrojem rozdělení a bolesti.