Věnovala veškeré své úsilí vaření pro syna a snachu, ale oni to všechno rozdali

Marie byla vždy pracovitá žena. Po více než 40 letech věnovaných kariéře učitelky konečně před třemi lety odešla do důchodu. S nově nabytým volným časem se rozhodla zaměřit na něco, co vždy milovala, ale nikdy na to neměla dost času: vaření. Marie měla dvě dospělé děti, syna jménem Pavel a dceru jménem Eva. Pavel byl ženatý s milou ženou jménem Jana a žili jen pár kilometrů od Mariina domova na předměstí Prahy.

Mariin sen byl jednoduchý. Chtěla využít své kulinářské dovednosti k tomu, aby svou rodinu přiblížila k sobě. Představovala si nedělní večeře plné smíchu, příběhů a lahodného domácího jídla. Trávila hodiny v kuchyni, zdokonalovala recepty předávané od její matky a experimentovala s novými, které našla v kuchařkách a online.

Každý týden Marie připravila složité jídlo a pozvala Pavla a Janu. Celý den strávila v kuchyni, aby bylo vše dokonalé. Vůně čerstvě upečeného chleba, pečeného kuřete a domácích koláčů naplnila její domov. Byla hrdá na své vaření a doufala, že její úsilí bude oceněno.

Věci však nešly podle plánu. Pavel a Jana často přicházeli pozdě nebo na poslední chvíli rušili. Když přišli, zdáli se rozptýlení a nezaujatí. Jedli rychle, sotva si všimli úsilí, které Marie do jídla vložila. Marie se to snažila přejít s tím, že jsou prostě zaneprázdněni svými vlastními životy.

Jednoho dne se Marie rozhodla Pavla a Janu překvapit tím, že jim přinese domácí jídlo. Celé ráno strávila přípravou jejich oblíbených pokrmů a pečlivě je zabalila do nádob. Když dorazila k jejich domu, přivítala ji Jana, která vypadala překvapeně, ale ne zvlášť potěšeně.

„Ahoj, mami,“ řekla Jana s nuceným úsměvem. „Co tě sem přivádí?“

„Myslela jsem, že vám přinesu nějaké domácí jídlo,“ odpověděla Marie vesele. „Vím, že máte oba nabitý program, tak jsem vám chtěla trochu ulehčit.“

Jana na chvíli zaváhala, než si vzala nádoby. „Děkuji, mami. To je od tebe moc milé.“

Marie odešla s nadějí, že její gesto bude oceněno. O několik dní později však zaslechla rozhovor mezi Evou a jednou z jejích kamarádek.

„Můžeš tomu věřit?“ řekla kamarádka Evy. „Jana mi řekla, že všechno jídlo, které tvoje máma udělá, dává své sestře. Ani ho nejí!“

Mariino srdce kleslo. Nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Veškeré její úsilí, veškerá láska a péče vložená do vaření byly bez druhé myšlenky odloženy stranou. Cítila se zrazená a neoceněná.

Odhodlaná problém vyřešit, pozvala Marie Pavla a Janu na večeři ten víkend. Když si sedli ke stolu, Marie se zhluboka nadechla a promluvila.

„Musím s vámi o něčem mluvit,“ začala. „Vkládám hodně úsilí do vaření pro vás s nadějí, že nás to přiblíží k sobě. Ale zjistila jsem, že to jídlo rozdáváte.“

Pavel vypadal nepohodlně, zatímco Jana se vyhýbala očnímu kontaktu.

„Mami, není to tak, že bychom si toho nevážili,“ řekl nakonec Pavel. „Jen máme jiné chutě a nechtěli jsme ti ublížit.“

Marie cítila knedlík v krku. „Ale ublížili jste mi,“ řekla tiše. „Chtěla jsem pro vás udělat něco zvláštního, abych vám ukázala, jak moc mi na vás záleží.“

U stolu zavládlo trapné ticho. Marie si uvědomila, že bez ohledu na to, kolik úsilí vloží do svého vaření, nezmění to fakt, že její syn a snacha si toho neváží.

Od toho dne Marie přestala připravovat složitá jídla pro Pavla a Janu. Stále vařila pro sebe a občas pro Evu, která její úsilí oceňovala. Ale sen o tom, že svou rodinu přiblíží domácím jídlem, byl rozbitý.