Valentýnin obrat: Když se žena rozhodne změnit svůj život

„Kde jsi byla tak dlouho?“ vyhrknu, sotva Valentina vejde do bytu. Je půl desáté večer, děti už dávno spí a já sedím v kuchyni s hrnkem studeného čaje. Místo unavené ženy v pyžamu přede mnou stojí někdo úplně jiný – vlasy stažené do vysokého culíku, tváře zvýrazněné líčidly, na sobě upnuté legíny a sportovní mikina. „Byla jsem v posilovně, říkala jsem ti to ráno,“ odpoví klidně a začne si sundávat boty.

Něco je špatně. Valentina nikdy nebyla sportovní typ. Ještě před pár měsíci jsme spolu večer sedávali u televize, smáli se starým českým komediím a plánovali víkendové výlety s dětmi. Teď je všechno jinak. Poslední týdny tráví večery mimo domov, často přijde pozdě, voní cizími parfémy a na stole přibývá kosmetiky, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Děti si toho všimly taky – malá Anička se mě včera ptala, proč maminka už nečte pohádky na dobrou noc.

Snažím se to pochopit. V práci mám teď těžké období – nový projekt, dlouhé přesčasy, domů chodím unavený a často až po dětech. Možná jsem Valentinu zanedbával? Možná jí chyběla pozornost? Ale proč mi nic neřekla? Proč místo toho utíká pryč?

Jednou večer, když děti usnou a já se konečně odhodlám k rozhovoru, sedíme naproti sobě u kuchyňského stolu. „Valentýno, co se děje? Připadáš mi poslední dobou úplně jiná. Máš někoho jiného?“ vyhrknu dřív, než si to stihnu rozmyslet.

Valentina se na mě podívá s překvapením i smutkem v očích. „Štěpáne… Nejde o nikoho jiného. Jde o mě. Já už nechci být jenom maminka v pyžamu, co čeká doma na manžela. Chci zase cítit, že žiju. Že jsem žena.“

Zaskočí mě to. Vždycky jsem si myslel, že jí stačí to, co máme – rodina, domov, jistota. Ale teď vidím, jak moc jsem se mýlil. „A já? Já ti nestačím?“ ptám se tiše.

„Ty jsi pořád pryč,“ odpoví Valentina a v hlase jí zní výčitka i bolest. „Doma je ticho. Děti už jsou velké a já… já jsem najednou zjistila, že nevím, kdo vlastně jsem.“

Další dny jsou plné napětí. Snažím se být víc doma, ale práce mě nepustí. Valentina je stále častěji pryč – někdy jde běhat s kamarádkou Lenkou, jindy do fitka nebo na kosmetiku. Doma je chladno. Když spolu mluvíme, je to jen o dětech nebo o tom, co je potřeba zařídit.

Jednoho dne přijde Valentina domů dřív a najde mě sedět v obýváku s hlavou v dlaních. „Štěpáne…“ začne opatrně. „Já tě nechci ztratit. Ale potřebuju změnu. Potřebuju vědět, že jsem pro tebe pořád důležitá.“

Nevím, co říct. V hlavě mi běží tisíc myšlenek – vzpomínky na naše začátky, na první polibek na Petříně, na svatbu v malé vesnické kapli u Plzně… Kde jsme se ztratili?

Začnu si všímat detailů – jak Valentina září po návratu z fitka, jak se usmívá na sebe do zrcadla, jak jí sluší nové šaty. Ale zároveň vidím i její smutek, když si myslí, že ji nevidím.

Jednou večer slyším Valentinu telefonovat s Lenkou: „Nevím, jestli to zvládneme… Štěpán je pořád stejný. Jako by mě neviděl.“

To mě zasáhne víc než cokoliv jiného. Uvědomím si, že jsem byl slepý – bral jsem Valentinu jako samozřejmost. A ona teď hledá sama sebe jinde.

Rozhodnu se bojovat. Druhý den koupím lístky do divadla – na představení, které má Valentina ráda. Připravím večeři a poprosím tchyni, aby pohlídala děti.

Když jí to oznámím, překvapeně se usměje: „Ty jsi blázen… Ale děkuju.“

Večer v divadle je zvláštní – nejdřív rozpačitý, ale pak se začneme smát jako dřív. Po cestě domů mi Valentina stiskne ruku: „Takhle jsem se dlouho necítila.“

Není to zázračné řešení – další týdny jsou pořád plné nejistoty a hádek. Ale začínáme spolu zase mluvit – o sobě, o snech i strachu ze změny.

Jednou večer mi Valentina řekne: „Možná jsme jen zapomněli být spolu…“

A já přemýšlím: Je možné najít cestu zpátky? Nebo jsme už každý jinde? Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za vztah i tehdy, když se zdá být všechno ztracené?