„Už mám dost čekání na pomoc od svých dětí. Ignorují mě, ale to už nebudu tolerovat. Je čas je naučit lekci.“

Jak tak sedím ve svém malém, přeplněném obývacím pokoji, nemohu se ubránit vlně frustrace, která mě zaplavuje. Ve svých 78 letech jsem si nikdy nepředstavovala, že mé zlaté roky budou naplněny tolika osamělostí a zanedbáváním. Moje děti, které na mě kdysi spoléhali ve všem, teď jako by zapomněly, že vůbec existuji. Jsou příliš zaneprázdněné svými vlastními životy, než aby mi poskytly pomoc a společnost, kterou tak zoufale potřebuji.

Pamatuji si dobu, kdy byl můj dům plný smíchu a chaosu. Moje tři děti, nyní všechny dospělé s vlastními rodinami, běhaly těmito chodbami a naplňovaly každý kout svou energií a radostí. Vždy jsem tu pro ně byla, ať už šlo o pomoc s domácími úkoly, vaření jídel nebo prostě jen nabídnutí ramene k vyplakání. Ale teď mám pocit, že mě opustily.

Minulý týden jsem zavolala svému nejstaršímu synovi Markovi, jestli by mi mohl pomoci s prací na zahradě. Moje artritida se zhoršila a je pro mě téměř nemožné to zvládnout sama. Slíbil, že přijde v sobotu, ale sobota přišla a odešla bez jediného slova od něj. Když jsem ho konečně zastihla na telefonu, zamumlal nějakou výmluvu o tom, že je příliš zaneprázdněný prací a slíbil, že přijde příští víkend. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že to byl jen další prázdný slib.

Moje dcera Lenka není o nic lepší. Bydlí jen pár kilometrů odsud, ale zřídka mě navštěvuje. Když už přijde, obvykle je to jen na rychlou návštěvu, nikdy nezůstane dost dlouho na to, abychom si mohly pořádně popovídat. Snažila jsem se jí říct, jak moc mi chybí a jak moc potřebuji její pomoc, ale vždy to odbude s tím, že je příliš zaneprázdněná svými vlastními dětmi a prací.

A pak je tu můj nejmladší syn David. Vždy byl ze všech tří nejvzdálenější. Před lety se přestěhoval přes celou republiku a volá jen o svátcích nebo narozeninách. Požádala jsem ho, aby mě navštěvoval častěji, ale vždy má nějakou výmluvu – pracovní závazky, finanční omezení nebo prostě nedostatek času.

Mám toho dost. Jsem unavená z čekání na jejich pomoc a neustálého zklamání. Je čas je naučit lekci. Musí pochopit, že tu nebudu navždy a že jejich zanedbávání není jen bolestivé, ale také nepřijatelné.

Rozhodla jsem se vzít věci do vlastních rukou. Napsala jsem každému z nich dopis, ve kterém jsem vysvětlila, jak jejich činy (nebo jejich nedostatek) na mě působí. Vylila jsem si srdce a popsala osamělost a frustraci, kterou cítím. Řekla jsem jim, že pokud nezačnou přicházet a nabízet svou podporu, podniknu drastická opatření.

Nespecifikovala jsem, jaká ta opatření budou, ale doufala jsem, že hrozba bude stačit k tomu, aby je přiměla k akci. Možná si konečně uvědomí, jak moc pro mě jejich přítomnost znamená a začnou se snažit být tu pro mě.

Ale jak dny přecházely v týdny, nedostala jsem žádnou odpověď. Žádné telefonáty, žádné návštěvy – nic. Jako by mé dopisy padly na hluché uši.

Jednoho večera, když jsem seděla sama ve svém obývacím pokoji, mě zasáhla tíha mého rozhodnutí. Uvědomila jsem si, že mé děti se možná nikdy nezmění. Možná nikdy nepochopí bolest, kterou mi jejich zanedbávání způsobilo. A i když to bolelo přiznat si to, věděla jsem, že je nemohu donutit k tomu, aby se staraly.

Na konci mi zbyl jen hořký pocit rezignace. Mé pokusy naučit je lekci selhaly a já zůstala stále sama. Jediná věc, která se změnila, byl můj vlastní pocit beznaděje.

Když jsem se rozhlédla po svém prázdném domě, nemohla jsem si pomoci a přemýšlela jsem, jestli se věci někdy zlepší. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že odpověď je pravděpodobně ne.