Soudci v rodině: Když o mém životě rozhodovali muži

„Tohle si na sebe nevezmeš, že ne?“ ozvalo se za mnou, když jsem si před zrcadlem zkoušela nové šaty. Otočila jsem se a u dveří stál můj otec, ruce založené na prsou, pohled přísný jako vždy. „Proč ne?“ odsekla jsem, i když jsem už dopředu věděla, kam tahle debata povede. „Protože to není vhodné. Co by si o tobě myslel Petr? A jeho rodiče? Chceš snad, aby si mysleli, že jsi… no, víš co.“

Petr byl můj přítel už dva roky. Všichni v rodině ho milovali. Byl to typický český kluk – sportovec, slušný, pracovitý. Jenže jeho rodina byla ještě konzervativnější než ta moje. A teď, když jsme začali mluvit o společné budoucnosti, začaly se dít věci, které jsem nikdy nečekala.

Začalo to nenápadně. Petrův otec mě jednou při večeři v jejich domě zpražil pohledem, když jsem si dovolila vzít si skleničku vína. „U nás ženy moc nepijí,“ poznamenal suše. Petr mlčel. Jeho matka se jen usmála a změnila téma. Ale já cítila, jak se kolem mě stahuje smyčka očekávání.

Doma to nebylo jiné. Můj bratr Tomáš mi jednou mezi řečí řekl: „Hele, jestli chceš být Petrův typ, měla bys trochu ubrat s těma svýma názorama. On má rád klid a pohodu.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč všichni kolem mě najednou řeší, jaká bych měla být? Proč je můj vzhled a chování předmětem rodinných debat?

Jednoho dne jsem šla s Petrem na procházku do Stromovky. Bylo krásné jaro, všechno kvetlo a já měla chuť si užít den. Vzala jsem si své oblíbené červené šaty – ty, které mi vždycky zvedly náladu. Když mě Petr uviděl, zarazil se: „Ty jdeš takhle? Možná by sis mohla vzít něco… míň nápadného.“

Zastavila jsem se a podívala se mu do očí. „Proč ti to vadí?“ zeptala jsem se tiše. „Víš, jak je táta na tyhle věci citlivý. Nechci, aby měl pocit, že… že nejsi dost slušná.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem posuzovaná jen jako partnerka pro Petra, ale jako potenciální členka celé jeho rodiny – a že hlavními soudci nejsou ženy, ale muži. Otcové, bratři, strýcové… Každý měl svůj názor na to, jaká bych měla být.

Začala jsem si všímat detailů. Když jsme byli s Petrem u jeho rodičů na chalupě v Orlických horách, jeho strýc Mirek mi mezi řečí řekl: „Víš, naše rodina je tradiční. Ženská má být oporou chlapa, ne mu konkurovat.“ Přitom se významně podíval na můj diplom z právnické fakulty vystavený v obýváku.

Doma jsem pak slyšela mámu šeptat tátovi: „Snad ji ti chlapi nezlomí.“ Táta jen pokrčil rameny: „Musí vědět, do čeho jde.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Každý den jsem přemýšlela, jestli mám změnit styl oblékání, jestli mám méně mluvit o své práci nebo se tvářit méně sebevědomě. Ale pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem holku, která se snaží zalíbit všem – kromě sebe.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u něj doma a dívali se na televizi. Najednou přišla jeho máma a začala vyprávět historku o tom, jak byla ona sama před svatbou pod drobnohledem celé rodiny svého muže. „Ale víš co?“ řekla mi tiše, když jsme zůstaly samy v kuchyni. „Já jsem se nakonec rozhodla být sama sebou. Ať si chlapi říkají co chtějí.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen kolem mě žije podle představ svých otců a partnerů. Kolik z nás se bojí projevit vlastní názor nebo styl jen proto, že by to mohlo někoho urazit? A proč jsou to často právě muži v našich životech, kdo rozhodují o tom, jestli jsme dost dobré?

Rozhodla jsem se něco změnit. Druhý den ráno jsem si oblékla své červené šaty a šla s Petrem na snídani k jeho rodičům. Když mě jeho otec uviděl, zamračil se: „To je dneska nějaká slavnost?“ Usmála jsem se: „Ano. Slavím to, že jsem sama sebou.“

Petr na mě chvíli koukal překvapeně, pak se usmál a stiskl mi ruku pod stolem.

Od té doby už nejsem ta tichá holka, která se snaží zalíbit všem mužům kolem sebe. Vím, že nikdy nebudu dost dobrá pro každého – ale hlavní je být dost dobrá sama pro sebe.

A tak se ptám: Kolik z nás ještě čeká na svolení být samy sebou? Proč pořád dovolujeme ostatním – často mužům – rozhodovat o tom, kým máme být?