„Proč si myslíte, že jen proto, že jsem v důchodu, musím hlídat vaše děti?“: Babička dává přednost randění před hlídáním

Jana seděla na opotřebovaném gauči v obývacím pokoji své matky, nervózně si kroutila kapesník v rukou. Její dvě malé děti, Ema a Jakub, si tiše hrály na podlaze, cítící napětí v místnosti. Janina tvář byla plná starostí, její oči prosily, když se dívala na svou matku.

„Mami, můžeme u tebe chvíli zůstat s dětmi?“ Janin hlas se mírně třásl.

Lenka, její matka, se ani nepodívala od svého toaletního stolku. Pečlivě si nanášela bohatý noční krém na obličej, její pohyby byly pomalé a uvážené. Nakonec se na Janu podívala přes zrcadlo, její výraz byl lhostejný.

„A proč byste u mě měli zůstat?“ zeptala se Lenka chladným a odtažitým tónem.

Jana se zhluboka nadechla, snažila se uklidnit. „Tomáš přišel o práci a už si nemůžeme dovolit platit nájem. Potřebujeme jen místo, kde bychom mohli být, dokud se nepostavíme na nohy.“

Lenka si povzdechla a otočila se k dceři. „Jano, teď jsem v důchodu. Mám svůj vlastní život. Nemůžu očekávat, že budu hlídat tvoje děti.“

„Ale mami,“ protestovala Jana, „nemáme kam jinam jít. Jen na chvíli, prosím.“

Lenka zavrtěla hlavou. „Mám plány, Jano. Dnes večer mám rande a nechci být svázaná povinnostmi hlídání.“

Janino srdce kleslo. Vždycky věděla, že její matka je sobecká, ale doufala, že v této krizové chvíli projeví trochu soucitu. „Mami, jsme rodina. Nemůžeš udělat výjimku jen tentokrát?“

Lenka vstala a přešla k Janě, položila jí ruku na rameno. „Jano, teď jsi dospělá. Musíš to vyřešit sama. Nemůžu být vždycky ta, která tě zachrání.“

Janě se do očí nahrnuly slzy, když si uvědomila, že jí matka nepomůže. Sebrala své děti a opustila dům s pocitem větší osamělosti než kdy jindy.

Během následujících týdnů Jana bojovala s hledáním místa pro svou rodinu. Stěhovali se z jednoho gauče přátel na druhý, nikdy nezůstávali dlouho na jednom místě. Stres si vybral svou daň na Janině zdraví a jejím vztahu s Tomášem.

Jednoho večera, když Jana ukládala Emu a Jakuba do postele v dalším dočasném domově, dostala telefonát od své matky.

„Jano,“ Lenčin hlas byl váhavý, „slyšela jsem o tvé situaci od tety Marie. Omlouvám se, že jsem ti nemohla pomoci dříve.“

Janino srdce bolelo směsicí hněvu a smutku. „Teď už je pozdě, mami. Už jsme toho prošli tolik.“

Lenka si povzdechla. „Vím a je mi to líto. Jen… neuvědomila jsem si, jak špatné to bylo.“

Jana zavřela oči a snažila se zadržet slzy. „Potřebovali jsme tě, mami. A ty jsi tam nebyla.“

Hovor skončil trapným tichem a Jana se cítila ještě více izolovaná než kdy jindy.

Nakonec se Jana a Tomášovi podařilo najít malý byt, který si mohli dovolit s pomocí místní charity. Nebylo to moc, ale byl to začátek. Pomalu si začali budovat nový život, ale zkušenost zanechala hluboké jizvy.

Lenka pokračovala ve svém společenském životě, chodila na rande a užívala si důchodu. Občas myslela na Janu a vnoučata, která sotva znala, ale už nikdy se neozvala.

Mezi nimi zůstala propast, bolestná připomínka doby, kdy měla rodina přijít na první místo, ale nestalo se tak.