„Přítel mé dcery je zklamáním: Chybí mu ambice a stabilita“

Když nám moje dcera, Anna, poprvé představila svého přítele, Tomáše, snažila jsem se mít otevřenou mysl. Koneckonců, láska je o víc než jen o materiálním úspěchu. Ale jak čas plynul, bylo stále těžší ignorovat zjevné problémy, které Tomáš přinesl do našich životů.

Tomášovi je 28 let a stále žije s rodiči. I když na tom není nic inherentně špatného, stává se to problémem, když vezmete v úvahu, že nemá žádné plány na to, aby se brzy odstěhoval. Pracuje na částečný úvazek v místní kavárně, práci, kterou má od svých 20 let. Když jsem se ho zeptala na jeho budoucí plány, pokrčil rameny a řekl, že „to teprve zjišťuje.“

Anna je naopak velmi ambiciózní. Absolvovala vysokou školu s vyznamenáním a získala dobře placenou práci v marketingu. Má vlastní byt a je finančně nezávislá. Nechápu, jak může být někdo tak cílevědomý jako Anna spokojený s někým jako Tomáš.

Vzpomínám si na jeden večer, kdy Anna přivedla Tomáše na večeři. Diskutovali jsme o našich plánech na nadcházející svátky a já se Tomáše nenápadně zeptala, jestli má nějaké speciální tradice se svou rodinou. Podíval se na mě prázdným pohledem a řekl: „Ani ne. Prostě děláme, co nás napadne.“ Byla to malá věc, ale mluvila o jeho nedostatku směru a ambicí.

Anna ho zuřivě brání. Říká, že je laskavý, starostlivý a dělá ji šťastnou. Ale nemohu si pomoct a obávám se o její budoucnost s někým, kdo se zdá být tak nemotivovaný. Snažila jsem se s ní o tom mluvit, ale vždy mě odbude s tím, že jsem příliš tvrdá a soudná.

Jednoho víkendu jsem se rozhodla vzít věci do vlastních rukou. Pozvala jsem Tomáše na kávu s nadějí, že ho lépe poznám a možná pochopím, co na něm Anna vidí. Během našeho rozhovoru jsem se ho zeptala na jeho cíle a ambice. Řekl mi, že je vášnivý pro hudbu a chce být textařem. Když jsem se ho zeptala, jaké kroky podniká k dosažení tohoto snu, přiznal, že už měsíce nenapsal ani jednu píseň.

Odešla jsem z té kavárny ještě frustrovanější než předtím. Nešlo jen o to, že Tomášovi chybí ambice; bylo to o tom, že se zdál být naprosto spokojený s nedostatkem pokroku. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že brzdí Annu v dosažení jejího plného potenciálu.

Jak měsíce plynuly, moje obavy jen rostly. Anna začala brát více směn v práci, aby pokryla některé Tomášovy výdaje. Dokonce zmínila možnost, že by se k ní mohl nastěhovat, aby ušetřil peníze. Představa mé tvrdě pracující dcery podporující někoho, kdo se ani nedokáže postarat sám o sebe, mě rozčilovala.

Snažila jsem se naposledy mluvit s Annou o svých obavách. Řekla jsem jí, že ji miluji a chci pro ni to nejlepší, ale nemohu si představit budoucnost s Tomášem, která by neznamenala jen její oběti. Poslouchala trpělivě, ale nakonec mi řekla, že je to její život a její volba.

Od té doby uplynul rok a nic se nezměnilo. Tomáš stále pracuje na částečný úvazek v kavárně, stále žije s rodiči a stále nejeví žádné známky ambicí nebo snahy. Anna ho nadále brání a tvrdí, že „prochází těžkým obdobím.“

Přála bych si vidět to, co ona vidí v něm. Přála bych si pochopit, jak může být někdo tak cílevědomý a úspěšný spokojený s někým, kdo zdánlivě postrádá jakýkoli skutečný směr nebo účel. Ale jak to teď stojí, nemohu si pomoct a cítím, že moje dcera si zaslouží mnohem víc než to, co jí Tomáš může nabídnout.