Poslední výplata v drobných: Příběh o důstojnosti a ponížení v českém fast foodu

„Tohle je tvoje poslední výplata, Tomáši. Počítej si to, jestli chceš.“ Vedoucí Pavel mi s ledovým klidem vysypal na stůl igelitový pytel plný drobných. Mince cinkaly o sebe, kutálely se po stole i na podlahu. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi zastavil čas. Všichni kolegové v kuchyni ztichli a dívali se na mě. Někteří s lítostí, jiní s pobavením. Já cítil jen stud a vztek.

„To si děláte srandu?“ vyhrkl jsem. „Tohle má být moje výplata za celý měsíc?“

Pavel pokrčil rameny. „Chtěl jsi odejít bez výpovědní lhůty, tak to máš takhle. Peníze jsou peníze.“

Věděl jsem, že jsem neměl sílu dál snášet jeho ponižování a směny navíc bez příplatků. Ale tohle? Tohle byla poslední kapka. Snažil jsem se nebrečet. V hlavě mi běželo, co řeknu doma mámě. Už tak jsme měli napjatý rozpočet, táta odešel před dvěma lety a máma dělala noční v nemocnici. Každá koruna se počítala.

Zvedl jsem pytel mincí a vyšel ven. Venku pršelo, kapky bubnovaly do igelitu a já měl chuť ten pytel hodit do kanálu. Místo toho jsem zamířil domů, ruce se mi třásly vzteky i ponížením.

Doma seděla máma u stolu s hrnkem kávy a unavenýma očima. „Tak co, Tomáši? Máš poslední výplatu?“

Položil jsem před ni pytel mincí. „Tady to máš. Pavel mi to dal v drobných. Celý měsíc práce za pár kilo železa.“

Máma se na mě dlouho dívala, pak si povzdechla. „Tohle si nemůže dovolit, Tomáši. Musíš se bránit.“

„A jak? Kdo mě vyslechne? Všichni si myslí, že mladí jsou líní a rozmazlení.“

„To není pravda,“ řekla tiše máma. „Ale musíš ukázat, že máš hrdost.“

Celou noc jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem, jestli mám jít na inspekci práce nebo to prostě spolknout jako další křivdu. Nakonec jsem napsal příspěvek na Facebook s fotkou pytle mincí a popsal svůj příběh. Nečekal jsem nic – možná pár lajků od kamarádů.

Ráno mě probudil mobil – stovky notifikací, komentářů i zpráv od neznámých lidí. Někteří mi psali, že mám pravdu a že je to hnusné. Jiní mě obviňovali, že jsem si to zasloužil, protože mladí dneska nic nevydrží.

Ve škole se na mě dívali jinak. Někteří spolužáci se smáli, jiní mi tiše podali ruku nebo nabídli pomoc s počítáním mincí. Nejhorší bylo, když se o tom dozvěděla babička. Zavolala mi: „Tomášku, nenech si to líbit! Tvůj děda by jim to spočítal!“

Celý týden jsem chodil po úřadech, zkoušel volat na inspekci práce i do televize. Všude mi říkali, že je to sice neetické, ale zákon porušen nebyl – peníze jsou peníze.

Jednou večer přišel za mnou brácha Honza. „Hele, Tomáši… já vím, že tě to štve, ale aspoň jsi ukázal všem, jak se k nám mladým chovají. Třeba to někoho donutí něco změnit.“

Začal jsem přemýšlet jinak. Možná nejde jen o mě – možná je nás víc, kteří jsme zažili ponižování v práci jen proto, že jsme mladí nebo nemáme zkušenosti. Začal jsem sbírat příběhy ostatních – kamarádka Klára vyprávěla o tom, jak ji šéf osahával a nikdo jí nevěřil; Mirek zase dostal výpověď za to, že si dovolil vzít nemocenskou.

Jednoho dne mi napsala redaktorka z Českého rozhlasu. Chtěla slyšet můj příběh do reportáže o pracovních podmínkách mladých lidí v Česku. Bál jsem se vystoupit veřejně – co když mě nikdo nevezme do práce? Co když mě budou lidi nenávidět?

Ale pak jsem si vzpomněl na mámu a její unavené oči. Na bráchu, který mi věřil. Na všechny ty drobné mince, které symbolizovaly každou hodinu mé práce i každé ponížení.

Souhlasil jsem s rozhovorem. Ve studiu jsem poprvé řekl nahlas: „Nejde jen o peníze. Jde o důstojnost každého z nás.“

Po odvysílání reportáže mi psali další lidé – děkovali mi za odvahu a sdíleli své příběhy. Někteří zaměstnavatelé se začali bát špatné publicity a slíbili změny.

Dnes už nepracuji ve fast foodu. Dělám brigádu v knihkupectví a studuji vysokou školu. Ale nikdy nezapomenu na ten pocit ponížení – a na to, jak důležité je ozvat se.

Někdy večer přemýšlím: Kolik mladých lidí ještě musí snášet podobné zacházení? A kolik z nás najde odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?