„Po Smrti Tchána Požádala Tchyně o Přestěhování: Ale Je Jí Pouze 55 – Příliš Mladá na Myšlenky o Stáří“

Když můj tchán nečekaně zemřel minulý rok, byl to šok pro celou rodinu. Byl to on, kdo nás všechny držel pohromadě, a jeho absence zanechala prázdnotu, kterou bylo těžké zaplnit. Moje tchyně, Jana, to nesla nejhůře. Bylo jí jen 55 let, ale začala se chovat, jako by byla mnohem starší, neustále mluvila o tom, jak je osamělá a nemocná.

Nejprve jsem s ní soucítila. Ztráta manžela není nikdy snadná a chápala jsem, že potřebuje čas na truchlení. Ale jak měsíce plynuly, její chování se stávalo stále znepokojivějším. Volala mému manželovi, Petrovi, několikrát denně a stěžovala si na své zdraví a jak ji nikdo nemá rád. Dokonce začala přicházet k nám domů bez ohlášení a často zůstávala celé hodiny.

Jednoho večera nás Jana posadila a požádala, jestli by se mohla přestěhovat k nám. Řekla, že už nemůže snést samotu a potřebuje být s rodinou. Byla jsem zaskočená. Náš dům nebyl dost velký na to, aby pohodlně ubytoval další osobu, a věděla jsem, že by to zatížilo naše manželství. Ale Petr to bral vážně.

„Je to moje matka,“ řekl později tu noc, když jsme byli sami. „Teď nás potřebuje.“

„Ale je jí jen 55,“ namítla jsem. „Je příliš mladá na to, aby myslela na stáří. Měla by žít svůj život, ne se stěhovat k nám.“

Petr to tak neviděl. Cítil se provinile za to, že s ní není častěji, a věřil, že když se k nám přestěhuje, situace se zlepší. Navzdory mým pochybnostem jsem neochotně souhlasila s tím, že u nás může zůstat dočasně.

První týdny byly zvládnutelné. Jana pomáhala v domácnosti a dokonce několikrát uvařila večeři. Ale brzy její požadavky začaly narůstat. Chtěla, abychom s ní trávili veškerý volný čas, a když jsme to neudělali, trucovala a dělala pasivně-agresivní poznámky o tom, jak ji nemáme rádi.

Náš kdysi klidný domov se stal bojištěm. Petr a já jsme se neustále hádali o tom, jak jeho matku zvládnout. Obviňoval mě z necitlivosti, zatímco já jsem měla pocit, že jí dovoluje s námi manipulovat. Napětí mezi námi rostlo a náš vztah začal trpět.

Jedné noci, po další ostré hádce, jsem se rozhodla, že už to nemůžu dál snášet. Řekla jsem Petrovi, že buď jeho matka odejde, nebo odejdu já. Podíval se na mě s kombinací hněvu a smutku, ale nic neřekl.

Druhý den ráno jsem si sbalila tašku a odešla. Zůstala jsem u kamarádky několik dní v naději, že nějaký čas od sebe přiměje Petra uvědomit si vážnost situace. Ale když jsem se vrátila domů, nic se nezměnilo. Jana tam stále byla a Petr byl vzdálenější než kdy jindy.

Snažila jsem se to ještě několik měsíců vydržet, ale škoda už byla napáchána. Naše manželství se rozpadalo a ani jeden z nás nevěděl, jak to napravit. Nakonec jsme se rozhodli pro rozchod.

Jana stále žije s Petrem a podle toho, co jsem slyšela, je stále stejně náročná jako dřív. Co se mě týče, snažím se znovu vybudovat svůj život bez neustálého stresu a napětí, které se staly mým normálem.

Když se ohlédnu zpět, přála bych si, aby věci dopadly jinak. Ale někdy, bez ohledu na to, jak moc se snažíte věci napravit, prostě to nejde.