Ovesná kaše a ticho mezi námi: Příběh o důstojnosti, rodině a stáří

„Tati, co jsi měl dneska k večeři?“ ozvalo se z telefonu hlasem mého syna Tomáše. Seděl jsem u stolu v kuchyni, kde na mě zívala prázdná miska od ovesné kaše. V lednici už druhý týden nic kromě másla a pár jablek. Přesto jsem se usmál do sluchátka a zalhal: „Dal jsem si steak a trochu ovoce. Víš, že si rád dopřeju.“

Tomáš se zasmál. „To je dobře, tati. Musíš se o sebe starat! My jsme dneska byli s dětmi v restauraci, dali jsme si svíčkovou. Kluci tě zdraví.“

„Pozdravuj je,“ odpověděl jsem tiše a v krku mě pálilo. Položil jsem telefon a chvíli jen seděl v tichu, které bylo těžší než hlad. Vždycky jsem byl pyšný chlap. Pracoval jsem celý život v továrně na nábytek, nikdy jsem si nestěžoval. Ale teď, když mi přišel důchod, nestačí ani na nájem, natož na maso nebo ovoce. Ovesná kaše je levná a zasytí. Ale člověk z ní nemůže žít věčně.

Každý měsíc počítám koruny. Když zaplatím nájem za tenhle malý byt v paneláku na sídlišti v Pardubicích, zbyde mi sotva na léky a pár základních potravin. V obchodě stojím před regálem s masem a předstírám, že vybírám, ale ve skutečnosti jen čekám, až odejdou ostatní, abych se nemusel stydět, že si vezmu jen nejlevnější vločky.

Moje žena Marie zemřela před třemi lety. Od té doby je tu ticho ještě těžší. Tomáš bydlí s rodinou v Praze, má dobrou práci v bance, dvě děti. Volá mi jednou týdně a ptá se, jak se mám. Nikdy mu neřeknu pravdu. Nechci být přítěží. Nechci slyšet v jeho hlase lítost nebo výčitku.

Jednou večer jsem seděl u okna a díval se na světla města. Sousedka paní Novotná klepala na dveře: „Pane Jaroslave, nechcete přijít na čaj? Upekla jsem bábovku.“ Odmítl jsem s úsměvem. Nechtěl jsem, aby viděla mou prázdnou lednici nebo slyšela můj žaludek kručet.

Někdy přemýšlím, kde se stala chyba. Pracoval jsem poctivě celý život, platil daně i odvody. Proč teď musím žít takhle? Proč musím před vlastním synem předstírat, že se mám dobře? V televizi pořád mluví o tom, jak se máme lépe než dřív. Ale já to necítím.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal: „Tati, přijedeme za tebou na víkend! Děti se těší.“ Zpanikařil jsem. Co jim nabídnu? Jak vysvětlím prázdnou spíž? Celou noc jsem nespal a ráno šel do obchodu koupit aspoň pár rohlíků a salámu na dluh.

Když přijeli, děti běhaly po bytě a smály se. Tomáš otevřel lednici a chvíli mlčel. Pak se otočil: „Tati… proč tu nic nemáš?“

Zrudl jsem hanbou. „Já… já jsem zapomněl nakoupit.“

Tomáš se zamračil: „Tati, proč jsi mi nikdy neřekl, že máš tak málo peněz?“

Mlčel jsem. Co jsem měl říct? Že se stydím? Že nechci být pro něj břemenem?

Tomáš mě objal: „Tati, měl jsi mi říct pravdu. Pomůžeme ti.“

Bylo to poprvé po letech, co jsem brečel před svým synem.

Od té doby mi Tomáš každý měsíc posílá peníze na účet a často mě zve k nim do Prahy. Ale pocit studu zůstává. Vím, že nejsem jediný důchodce v Česku, který žije z ruky do úst a bojí se říct si o pomoc.

Někdy sedím u okna s miskou ovesné kaše a přemýšlím: Proč je pro nás staré lidi tak těžké přiznat slabost? Proč musíme před svými dětmi hrát silné, i když uvnitř křičíme o pomoc?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší mlčet a trpět v tichu, nebo si říct o pomoc i za cenu studu?