„Nezasloužíš si dort“: Babička kárá dítě za špatný portrét

Mám syna jménem Vojta, kterému je 6 let. Vojta nemá žádné umělecké dovednosti nebo talent, ale miluje kreslení. V našem domě máme speciální místo, kde uchováváme všechny Vojtovy kresby. I když nejsou dokonalé, vkládá do nich hodně úsilí. Mezi těmito kresbami jsou i portréty mě a mé matky, protože spolu trávíme hodně času.

Jedno slunečné sobotní odpoledne k nám přišla na návštěvu moje matka, Hana. Upekla lahodný čokoládový dort, o kterém věděla, že je Vojtův oblíbený. Vůně čerstvě upečeného dortu naplnila celý dům a všichni se těšili na kousek.

Vojta byl nadšený, že může babičce ukázat svůj nejnovější výkres. Celé dopoledne pracoval na jejím portrétu. S velkým úsměvem na tváři běžel do svého pokoje pro výkres a hrdě ho předal Haně.

„Podívej, babi! Nakreslil jsem tě!“ zvolal Vojta s očima zářícíma očekáváním.

Hana vzala výkres a pečlivě ho prozkoumala. Její tvář se rychle změnila z zvědavosti na zklamání. Výkres byl daleko od dokonalosti; byl to dětský pokus zachytit její podobu s křivými čarami a nesourodými barvami.

„Tohle je, jak mě vidíš?“ zeptala se Hana s nádechem podráždění v hlase. „Nezasloužíš si žádný dort, pokud mě ani neumíš pořádně nakreslit.“

Vojtův úsměv okamžitě zmizel. Podíval se dolů na své nohy, cítící směs zmatení a smutku. Pracoval tak tvrdě na výkresu, doufaje, že udělá babičce radost.

„Mami, je to jen dítě,“ vložila jsem se do toho, snažíc se obhájit svého syna. „Udělalo to nejlepší, co mohlo.“

Ale Hana nebyla v náladě poslouchat. „Pokud se nemůže snažit mě nakreslit hezky, pak si nezaslouží žádné odměny,“ trvala na svém.

Vojtovi se oči zalily slzami. Nechápal, proč je jeho babička tak rozčílená. Kreslení mělo být zábavné, ne něco, co by ho dostalo do problémů.

Vzala jsem Vojtu za ruku a vedla ho do jeho pokoje. „To je v pořádku, miláčku,“ šeptala jsem, snažíc se ho utěšit. „Odvedl jsi skvělou práci.“

Ale škoda už byla napáchána. Vojta už necítil stejnou radost z kreslení. Speciální místo, kde jsme uchovávali jeho kresby, se stalo bolestnou připomínkou toho dne. Přestal přinášet nové kresby do sbírky.

Hanina slova měla trvalý dopad na Vojtu. Stal se více váhavým sdílet své umění s ostatními, obávajíc se jejich posudků. Radost, kterou kdysi nacházel v kreslení, byla nahrazena pochybnostmi o sobě a nejistotou.

Jak čas plynul, Vojtův zájem o kreslení slábl. Našel si jiné koníčky, které zabíraly jeho čas, ale žádný mu nepřinášel stejnou radost jako kreslení kdysi. Vztah mezi ním a jeho babičkou také ochladl. Už se netěšil na její návštěvy, spojoval je spíše s kritikou než s láskou a podporou.

Na konci dne Hanina tvrdá slova vzala Vojtovi víc než jen kousek dortu. Vzala mu jeho sebevědomí a vášeň pro něco, co miloval.