„Nevrácený román: Lekce z půjčování“

Rodinná setkání pro mě vždy byla směsicí radosti a rozpaků. Radost pramení z vidění známých tváří, sdílení příběhů a vychutnávání lahodného jídla. Rozpaky však vyvolává přítomnost příbuzných, které sotva znám. Jedním z takových příbuzných je Aleš, syn bratrance mého otce. Vidíme se jen během Velikonoc nebo Vánoc, vyměňujeme si zdvořilé úsměvy a vedeme drobné rozhovory.

Minulé Velikonoce, když se vzduchem linula vůně pečeného masa a domem se rozléhal smích, jsem se ocitl v rozhovoru s Alešem. Seděli jsme oba na gauči, daleko od rušné kuchyně. Naše konverzace začala obvyklými zdvořilostmi, ale brzy se přesunula k naší společné lásce ke knihám. Zmínil jsem svůj oblíbený román, krásně vázané vydání „Velkého Gatsbyho“, které jsem četl nesčetněkrát. Alešovy oči se rozzářily zájmem.

„Wow, vždycky jsem si to chtěl přečíst,“ řekl s opravdovým nadšením v hlase. „Myslíš, že bych si to mohl někdy půjčit?“

Váhal jsem. Kniha pro mě byla vzácná, nejen kvůli obsahu, ale i kvůli vzpomínkám, které s ní byly spojeny. Byl to dárek od mého zesnulého dědečka a půjčit ji znamenalo rozloučit se s kouskem jeho památky. Ale Aleš vypadal upřímně a nechtěl jsem působit nezdvořile nebo sobecky.

„Jasně,“ odpověděl jsem neochotně. „Mohu ji přinést během Vánoc.“

Vánoce přišly rychle a já, jak jsem slíbil, přinesl knihu s sebou. Aleš byl nadšený a slíbil, že ji brzy vrátí. Jak sváteční období přešlo do nového roku, stále častěji jsem myslel na knihu. Týdny se změnily v měsíce a od Aleše nepřišla žádná zpráva.

Rozhodl jsem se ho kontaktovat. Jednoduchá zpráva se zdála vhodná: „Ahoj Aleši, doufám, že se máš dobře! Jen se chci zeptat, jak si užíváš ‚Velkého Gatsbyho‘.“

Dny ubíhaly bez odpovědi. Zkusil jsem mu zavolat, ale hovor šel rovnou do hlasové schránky. Moje frustrace rostla s příchodem jara a stále žádná stopa po mé knize. Začal jsem pochybovat, jestli ji ještě někdy uvidím.

Na rodinném grilování v červenci jsem konečně znovu viděl Aleše. Přivítal mě srdečně, jako by nic nebylo v nepořádku. Sebral jsem odvahu zeptat se na knihu.

„Ach, jasně! Ta kniha,“ řekl s rozpačitým úsměvem. „Začal jsem ji číst, ale pak jsem měl hodně práce. Vrátím ti ji brzy.“

Jeho slova byla v tu chvíli uklidňující, ale jak léto přešlo do podzimu, moje trpělivost se vyčerpala. Bylo jasné, že vrácení mého milovaného románu pro Aleše není prioritou.

Do následujících Velikonoc jsem ztratil naději. Kniha byla pryč a s ní i malý kousek mého spojení s dědečkem. Byla to tvrdá lekce z půjčování—někdy se věci nevrátí.

Když jsem opět seděl u stolu obklopen rodinou, uvědomil jsem si, že zatímco materiální věci mohou být ztraceny, vzpomínky, které nesou, zůstávají v nás. Ačkoliv jsem byl zklamaný, rozhodl jsem se tyto vzpomínky cenit a být v budoucnu opatrnější se svými poklady.