Neviditelná nit: Přátelství na zkoušce mateřstvím

„Jano, už zase mi to rušíš na poslední chvíli?“ vydechla jsem do telefonu, zatímco jsem nervózně přešlapovala na tramvajové zastávce na I. P. Pavlova. V ruce jsem svírala papírový kelímek s kávou, který už dávno vychladl. Na druhém konci bylo ticho, jen občasné šustění a vzdálený dětský pláč.

„Promiň, Lucko, ale Matýsek má zase horečku. Nemůžu ho teď nechat samotného ani na minutu…“ Jana zněla unaveně, skoro zlomeně. Věděla jsem, že to není výmluva, ale stejně mě to bodlo u srdce. Už po páté za poslední měsíc jsme musely rušit naše pravidelné úterní setkání. Dřív jsme spolu sedávaly v kavárně Slavia, smály se, probíraly kluky, práci i sny. Teď jsem tam sedávala sama a dívala se na Vltavu, zatímco Jana byla uvězněná doma mezi plenami a dětskými hračkami.

Když mi před rokem oznámila, že je těhotná, měla jsem radost. Opravdu. Ale někde hluboko uvnitř mě se ozval strach – co když se všechno změní? Co když už nebudeme ty dvě nerozlučné holky, které spolu jezdily na festivaly a plánovaly společné stáří v domově důchodců? Snažila jsem se být jí oporou, chodila jsem s ní na kontroly, vybírala dupačky a smála se jejím hormonálním výlevům. Ale od chvíle, kdy se Matýsek narodil, jako by mezi námi vyrostla neviditelná zeď.

„Lucko, nezlob se… Já vím, že jsem teď nemožná kamarádka,“ zašeptala Jana do telefonu.

„To není pravda,“ zalhala jsem automaticky. Ale pravda byla, že jsem se cítila opuštěná. V práci mě dusil šéf, doma mě čekal jen prázdný byt a moje nejlepší kamarádka na mě neměla čas ani energii. Začala jsem žárlit na toho malého tvorečka, který jí zabral celý svět.

Jednou večer jsem se rozhodla, že ji překvapím. Koupila jsem její oblíbené větrníky v cukrárně u Myšáka a vydala se k ní domů na Žižkov. Otevřela mi v teplákách, s mastnými vlasy a kruhy pod očima. Byla to jiná Jana, než jakou jsem znala – unavená, rozcuchaná, ale v očích měla zvláštní něhu.

„Ty jsi blázen, Lucko! Měla jsi zavolat,“ smála se a hned mě tahala dovnitř.

V obýváku to vonělo po dětském pudru a kávě. Matýsek spal v kolébce a Jana si konečně mohla sednout. Povídaly jsme si o všem možném – o jejím porodu (který byl prý horší než všechny horory světa), o tom, jak jí chybí práce i obyčejné procházky bez kočárku. Najednou mi došlo, že ona je možná ještě osamělejší než já.

„Víš, Lucko… Někdy mám pocit, že už nejsem sama sebou. Jsem jen Matýskova máma. Zapomněla jsem, jaké to je být Jana,“ řekla tiše a sklopila oči.

„Ale pořád jsi to ty! Jen… trochu jinak,“ snažila jsem se ji povzbudit.

Zasmála se a objala mě. V tu chvíli jsem pochopila, že naše přátelství je jako ta neviditelná nit – někdy se napne až k prasknutí, ale nikdy se úplně nepřetrhne.

Jenže další týdny byly ještě těžší. Jana byla čím dál víc vyčerpaná, její partner Petr trávil dlouhé hodiny v práci a ona byla na všechno sama. Její máma jí sice občas pomohla s hlídáním, ale většinou jen kritizovala její výchovné metody nebo jí vyčítala neuklizený byt.

Jednoho dne mi Jana volala v slzách: „Lucko, já už nemůžu… Mám pocit, že všechno kazím. Matýsek pořád pláče, Petr je protivný a máma mi říká, že bych měla být lepší máma i manželka…“

Nevěděla jsem, co říct. Sama jsem nikdy děti neměla a netušila jsem, jak jí pomoct. Jen jsem ji poslouchala a držela za ruku přes telefon.

Začala jsem si všímat i toho, jak mě ostatní kamarádky pomalu vytěsňují ze svých životů – některé měly děti a řešily jen školky a plenky, jiné kariéru a neměly čas na nic jiného než porady a pracovní večeře. Připadala jsem si jako někdo mezi dvěma světy – ani dítě, ani kariéra; jen Lucka z Prahy 2 s hlavou plnou otázek.

Jednou jsme s Janou seděly v parku pod kaštany a sledovaly Matýska, jak si hraje v písku. „Víš,“ řekla najednou Jana zamyšleně, „myslím, že bych měla začít myslet i na sebe. Třeba aspoň jednou týdně jít na jógu nebo do kina…“

„A já bych mohla hlídat Matýska!“ vykřikla jsem nadšeně.

Jana se rozesmála: „Ty? Ty jsi nikdy nedržela dítě!“

„No právě! Je čas to zkusit.“

A tak jsme začaly – jednou týdně měla Jana svůj večer pro sebe a já s Matýskem objevovala svět dětských pohádek a kašiček. Nebylo to vždycky jednoduché – někdy plakal tak dlouho, až jsem brečela taky – ale postupně jsme si našli svůj rytmus.

Naše přátelství se změnilo – už to nebyly nekonečné večírky ani spontánní výlety do Berlína. Bylo hlubší, opravdovější. Naučila jsem se chápat Janu i její nové já; ona zase pochopila mou samotu i touhu po blízkosti.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Zvládne naše přátelství další zkoušky života? Nebo je čas pustit minulost a jít dál? Co byste udělali vy?