„Nevidíš, že tvoje matka nemiluje naši dceru?“: Tolerovala jsem její srovnávání mě s její vlastní dcerou, ale tohle je příliš

Honza a já jsme se seznámili během druhého ročníku na vysoké škole. Byli jsme mladí, bezstarostní a bez peněz. Během našeho vztahu jsme si uvědomili, že jsme pro sebe stvořeni. Po promoci jsme se vzali a začali budovat společný život.

Od samého začátku jsem věděla, že získat přízeň Honzovy matky, Lenky, bude výzva. Vždy byla ke mně kritická a srovnávala mě se svou vlastní dcerou, Evou. Eva byla zlaté dítě—úspěšná, krásná a všechno, co Lenka chtěla ve snaše. Já jsem byla jen ta holka, která jí vzala syna.

Po 12 let jsem tolerovala Lenkina neustálá srovnávání a pasivně-agresivní poznámky. Nikdy jsem se nesnažila získat její schválení, protože jsem věděla, že je to ztracená věc. Honza mi vždy říkal, abych ji ignorovala, že je prostě taková. Ale věci se zhoršily, když se narodila naše dcera, Lída.

Lenka byla od začátku k Lídě lhostejná. Zatímco Eviny děti zahrnovala láskou a pozorností, Lídu sotva uznávala. Na rodinných setkáních se rozplývala nad Eviny dětmi, chválila jejich úspěchy a zahrnovala je dárky. Lída byla naopak často opomíjena.

Nejdřív jsem to zkoušela přejít s tím, že Lenka možná potřebuje čas, aby si na Lídu zvykla. Ale jak roky plynuly, bylo jasné, že Lenka nemá v úmyslu zacházet s Lídou stejně jako s ostatními vnoučaty. Trhalo mi srdce vidět Lídin obličej rozzářený při pohledu na babičku, jen aby byla opět lhostejná.

Jednoho dne, po dalším rodinném setkání, kde byla Lída ignorována, jsem to už nemohla vydržet. Konfrontovala jsem Honzu.

„Nevidíš, že tvoje matka nemiluje naši dceru?“ zeptala jsem se ho, hlas se mi třásl vztekem a frustrací.

Honza se na mě podíval, jeho tvář byla směsicí zmatení a viny. „O čem to mluvíš?“

„Nikdy nevěnuje Lídě pozornost. Chová se k ní jako k neviditelné,“ řekla jsem, slzy mi tekly po tváři.

Honza si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Vím, že máma může být obtížná, ale nedělá to schválně.“

„Nedělá to schválně? Jak to můžeš říct? Dělá všechno proto, aby se Lída cítila nechtěná,“ odpověděla jsem.

Honza mi nedokázal odpovědět. Jen tam stál a vypadal bezmocně.

Rozhodla jsem se konfrontovat přímo Lenku. Při další návštěvě jsem ji odtáhla stranou.

„Lenko, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se a snažila se udržet hlas klidný.

Podívala se na mě s pozvednutým obočím, ale přikývla.

„Všimla jsem si, že se o Lídu nestaráš tak jako o Eviny děti,“ řekla jsem přímo.

Lenčina tvář ztvrdla. „Co tím naznačuješ?“

„Nic nenaznačuji. Říkám fakt. Ignoruješ Lídu a ubližuje jí to,“ řekla jsem.

Lenka zkřížila ruce a odvrátila pohled. „Nevím, o čem mluvíš.“

„Ano víš,“ trvala jsem na svém. „Proč ji nemůžeš zacházet stejně jako s ostatními vnoučaty?“

Lenčiny oči se zúžily. „Možná proto, že není jako oni.“

Její slova mě zasáhla jako rána do žaludku. Uvědomila jsem si tehdy, že nic z toho, co řeknu, nezmění její názor. Lenka si o Lídě udělala názor už od jejího narození.

Odešla jsem z toho rozhovoru poražená. Honza se mě snažil utěšit, ale bylo to marné. Škoda už byla napáchána.

Postupem času jsem si všimla, že se Lída začala stahovat do sebe pokaždé, když jsme navštívili Lenku. Přestala se snažit získat babiččinu pozornost a stala se tišší a uzavřenější. Trhalo mi srdce vidět mou živou a šťastnou dceru stát se stínem sebe sama.

Honza a já jsme se snažili to kompenzovat tím, že jsme Lídu doma zahrnovali láskou a pozorností, ale nestačilo to. Odmítnutí od babičky zanechalo jizvu, kterou jsme nemohli zahojit.

Nakonec jsem si uvědomila, že některé bitvy nestojí za bojování. Lenka se nikdy nezmění a snaha přinutit ji milovat Lídu by jen způsobila více bolesti pro všechny zúčastněné.

Začali jsme Lenku navštěvovat méně často a soustředili jsme se na vytváření láskyplného a podpůrného prostředí pro Lídu doma. Nebylo to dokonalé řešení, ale bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat.

Co se týče Lenky, ta pokračovala v rozmazlování Eviny děti a ignorování Lídy. Byla to bolestivá realita, kterou jsme museli přijmout.