„Nerozumím moderním způsobům: Navštívíme naši dceru a ona trvá na tom, abychom zůstali v hotelu“

Můj manžel, Jan, a já jsme vždy byli hrdí na to, že jsme pohostinní. Žijeme v útulném domě na předměstí Prahy, kde jsme vychovali naše dvě děti, Annu a Michala. Náš domov byl vždy místem tepla a přivítání. Máme vyhrazený pokoj pro hosty, který za ta léta přivítal mnoho návštěvníků—přátel, rodiny, dokonce i občasného známého, který potřeboval místo k přespání.

Takže si umíte představit naše překvapení, když Anna, naše nejstarší, trvala na tom, abychom během naší nedávné návštěvy jejího nového bytu v Brně zůstali v hotelu.

Anna se přestěhovala do Brna kvůli práci asi před rokem. Našla si kouzelný malý byt v centru města a my jsme z toho byli nadšení. Neměli jsme příležitost navštívit její nové místo až do teď a těšili jsme se na to, že s ní strávíme nějaký kvalitní čas.

Když jsme Anně zavolali, abychom jí oznámili, že přijedeme, zdála se být nadšená. Ale pak přišla s překvapením: „Mami, tati, myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste zůstali v hotelu.“

Jan a já jsme byli zaskočeni. „Hotel? Proč?“ zeptala jsem se.

„No,“ Anna váhala, „můj byt je opravdu malý a nemám pokoj pro hosty. Navíc si myslím, že by to pro vás bylo pohodlnější.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Anno, vždycky jsme měli hosty u nás doma. Nevadí nám trochu nepohodlí.“

„Vím, mami,“ odpověděla, „ale tady je to jiné. Tak to prostě lidé ve městě dělají.“

Jan se snažil situaci uklidnit. „Anno, nejsme nároční. Můžeme spát na gauči, pokud bude potřeba.“

Ale Anna byla pevná. „Prosím, věřte mi. Zarezervuji vám hezký hotel poblíž.“

S neochotou jsme souhlasili. Když jsme dorazili do Brna, Anna nás přivítala v hotelové recepci. Opravdu nám zarezervovala krásný pokoj, ale působilo to zvláštně a neosobně. Strávili jsme den prohlídkou města s ní, ale pod povrchem byla napětí, které jsem nemohla setřást.

Ten večer, když jsme seděli v našem hotelovém pokoji, Jan se mě snažil uklidnit. „Možná má pravdu. Možná je to prostě takhle tady.“

Ale nemohla jsem se ubránit pocitu zranění. „Nejde o hotel,“ řekla jsem. „Jde o pocit, že nejsme vítáni v jejím domově.“

Druhý den jsme navštívili Annin byt. Byl malý, ale kouzelný, přesně jak ho popsala. Udělala si ho svým vlastním s osobními doteky a dekoracemi. Ale když jsme seděli na jejím gauči a popíjeli kávu, nemohla jsem se ubránit pocitu cizince.

Zbytek naší návštěvy jsme se snažili co nejlépe využít. Navštívili jsme muzea, jedli v moderních restauracích a dokonce jsme si udělali výlet lodí po řece Svratce. Ale každou noc jsme se vraceli do našeho hotelového pokoje a cítili se více jako turisté než jako rodina.

Když nastal čas odjet, Anna nás pevně objala na nádraží. „Doufám, že jste si to užili,“ řekla.

„Užili,“ odpověděl Jan, i když jsem slyšela napětí v jeho hlase.

Když jsme nastoupili do vlaku zpět do Prahy, nemohla jsem si pomoci a přemýšlela jsem o tom, jak moc se věci změnily. Možná to byl jen znak doby nebo možná něco hlubšího. Ať už to bylo cokoli, zanechalo mě to s pocitem odcizení od vlastní dcery.

Doma jsem prošla naším domem a minula pokoj pro hosty. Stál připravený a čekající na návštěvníky, symbol naší otevřené politiky dveří. Ale teď působil jako relikt minulé éry.

Někteří by mě mohli nazvat staromódní za to, že se tak cítím. Ale pro mě je pohostinnost víc než jen pohodlí—jde o to udělat lidem pocit skutečného přivítání a domova.