Neděle, která už není moje: Příběh jedné tchyně

„Mami, prosím tě… příště už v neděli nechoď.“ Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co jsem za sebou zavřela dveře bytu mého syna Petra. Stála jsem na chodbě paneláku v Modřanech, v ruce tašku s bábovkou, kterou jsem pekla od rána, a měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá celý svět. Neděle byla vždycky naše – rodinný oběd, smích v kuchyni, děti pobíhající kolem stolu. A teď? Najednou jsem byla hostem, který už není vítán.

„Jani, vždyť je to jen jednou týdně…,“ šeptla jsem tehdy zoufale, když mi snacha zavírala dveře před nosem. „Potřebujeme mít taky čas sami pro sebe,“ odpověděla klidně, ale v očích měla něco tvrdého. Petr stál za ní a jen mlčky přikývl. Ani se na mě pořádně nepodíval.

Celou cestu domů jsem měla slzy na krajíčku. V tramvaji jsem si sedla k oknu a sledovala, jak za sklem ubíhá šedivý únorový den. V hlavě mi běžely vzpomínky: jak jsem Petra vodila do školky, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví, jak jsme s manželem Františkem každý víkend chystali slavnostní oběd. František už tu není – odešel před třemi lety po těžké nemoci. Od té doby byly právě ty neděle tím posledním, co mi z rodiny zbylo.

Doma jsem položila bábovku na stůl a sedla si do ticha. Byt byl najednou příliš velký a prázdný. Telefon mlčel. Nikdo nevolal. Nikdo se neptal, jak se mám. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco udělala špatně. Byla jsem snad moc vlezlá? Měla jsem méně péct, méně radit? Vždyť jsem jen chtěla být součástí jejich života.

V pondělí ráno jsem šla na poštu a potkala sousedku paní Novotnou. „Tak co, Marie, jak bylo u mladých?“ ptala se s úsměvem. Nevěděla jsem, co říct. „Víš, už tam asi moc jezdit nebudu,“ odpověděla jsem nakonec tiše. „Ale proč? Vždyť rodina je nejvíc!“ divila se paní Novotná a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

Celý týden jsem přemýšlela nad tím, co dál. Neděle se blížila a já cítila úzkost. Co budu dělat? Komu budu vařit? Komu budu vyprávět historky z mládí? V sobotu večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě slyšela Janina slova znovu a znovu.

V neděli ráno jsem vstala brzy. Automaticky jsem začala chystat těsto na koláč, ale pak jsem si uvědomila, že není pro koho. Sedla jsem si ke stolu a dívala se na prázdné talíře. Najednou zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – třeba si to Petr rozmyslel! Ale byl to jen automat z banky.

Rozhodla jsem se jít na procházku do parku. Venku bylo sychravo, větve stromů se ohýbaly pod větrem. Na lavičce seděla stará paní s holí a krmila holuby. Sedla jsem si vedle ní. „Dobrý den,“ pozdravila jsem nesměle. „Dobrý den,“ usmála se na mě. Chvíli jsme mlčely a pak začala vyprávět o svých vnoučatech, která už za ní také nechodí tak často jako dřív.

„Víte,“ řekla mi ta paní – jmenovala se Ludmila – „dřív byly neděle svátkem rodiny. Teď má každý svůj život.“ Povídaly jsme si dlouho a já cítila zvláštní úlevu – nejsem v tom sama.

Když jsem se vracela domů, potkala jsem souseda Karla, který mě pozval na šachy do klubovny důchodců. Nechtělo se mi mezi cizí lidi, ale nakonec jsem souhlasila. V klubovně bylo živo – někdo hrál karty, jiní luštili křížovky nebo jen tak povídali o životě.

Začala jsem tam chodit pravidelně. Pomalu jsem si zvykala na nový rytmus života – bez rodinných nedělí, bez Petra a Jany. Naučila jsem se hrát šachy i pít kávu bez cukru. S Ludmilou jsme si začaly volat a občas spolu zajdeme do kina nebo na výstavu.

Ale stejně mě to pořád bolí. Když vidím mladé rodiny v parku nebo slyším smích dětí za zdí sousedního bytu, stáhne se mi srdce smutkem. Přemýšlím, jestli je tohle osud všech matek – že jednou přestanou být potřebné.

Jednou večer mi Petr zavolal. „Mami, promiň… Jana toho má teď hodně v práci a děti jsou pořád nemocné… Nechceme tě odstrčit.“ Snažil se vysvětlit situaci, ale já věděla své. „Petře,“ řekla jsem tiše, „já vás chápu. Jenom… někdy je těžké najít nové místo v životě.“

Odložila jsem telefon a dlouho seděla ve tmě. Přemýšlela jsem o tom, co znamená být matkou – jestli je možné přestat být potřebná a přesto neztratit sama sebe.

Možná je čas najít nové tradice a nové lidi kolem sebe. Ale proč to tak bolí? Proč je tak těžké přijmout, že neděle už nepatří mně? Co byste dělali vy na mém místě?