„Nechci Hlídání: Proč To Moje Snacha Nemůže Pochopit?“

Když jsem minulý rok odešla do důchodu, těšila jsem se na to, že konečně budu mít čas pro sebe. Po desetiletích tvrdé práce a výchovy vlastních dětí jsem měla pocit, že jsem si zasloužila právo na odpočinek a věnování se vlastním zájmům. Ale moje snacha, Jana, má zřejmě jiné plány pro mě.

Od chvíle, kdy oznámila své těhotenství, jsem jí jasně řekla, že nebudu k dispozici na hlídání. „Jano,“ řekla jsem, „mám tě ráda a mám ráda i Petra, ale nechci být plnohodnotnou chůvou. Čekala jsem dlouho na tuto svobodu.“ Přikývla a usmála se, ale bylo vidět, že to úplně nepochopila.

Jak měsíce ubíhaly a Janino břicho rostlo, rostla i její očekávání. Začala naznačovat, jak by bylo hezké, kdyby dítě trávilo čas s babičkou. „Bylo by tak dobré pro Elišku mít blízký vztah s tebou,“ říkala. Usmívala jsem se zdvořile a měnila téma.

Když se Eliška narodila, byla to krásná holčička a já jsem byla šťastná za Petra a Janu. Ale mé pocity ohledně hlídání se nezměnily. Navštívila jsem je v nemocnici, přinesla dárky a dokonce jsem Elišku na pár minut pochovala. Ale když se mě Jana zeptala, jestli bych mohla Elišku pohlídat na pár hodin, aby si mohla odpočinout, jemně jsem jí připomněla náš dřívější rozhovor.

„Jano, říkala jsem ti už dříve, že nejsem na hlídání,“ řekla jsem. „Potřebuji tento čas pro sebe.“

Janě spadl obličej a viděla jsem zklamání v jejích očích. „Ale mami,“ řekla, „opravdu potřebujeme tvou pomoc. Je to jen na pár hodin.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Omlouvám se, ale nemůžu.“

Jak týdny přecházely v měsíce, napětí mezi námi rostlo. Petr se snažil zprostředkovat, ale bylo jasné, že Jana se cítí mnou zklamaná. Začala dělat pasivně-agresivní poznámky o tom, jaké štěstí mají některé její kamarádky s podporujícími tchyněmi.

Jednoho dne mi Petr zavolal a požádal mě o rozhovor. „Mami,“ řekl, „Jana opravdu bojuje. Má pocit, že tu pro nás nejsi.“

Povzdechla jsem si. „Petře, mám vás oba ráda, ale celý život jsem se starala o ostatní. Teď je řada na mně, abych se starala o sebe.“

Petr byl chvíli ticho. „Chápu to, mami, ale nemůžeš udělat výjimku? Jen občas?“

Cítila jsem záchvěv viny, ale stála jsem si za svým. „Omlouvám se, Petře. Nemůžu.“

Poslední kapkou bylo, když se Jana musela vrátit do práce. Znovu se mě zeptala, jestli bych mohla hlídat Elišku během dne. Když jsem odmítla, rozplakala se.

„Proč nám prostě nemůžeš pomoct?“ plakala. „Nezáleží ti na tvé vnučce?“

Její slova bolela, ale zůstala jsem pevná. „Jano, není to o tom, že by mi nezáleželo. Je to o tom, že už jsem toho tolik dala. Potřebuji tento čas.“

Od toho dne už náš vztah nikdy nebyl stejný. Petr a Jana si najali chůvu, ale mezi námi je teď chladno, které tam dříve nebylo. Rodinná setkání jsou nepříjemná a vidím v Janiných očích zášť.

Často přemýšlím, jestli jsem udělala správné rozhodnutí. Ale pokaždé, když přemýšlím o tom, že bych ustoupila, připomenu si všechny ty roky, které jsem obětovala pro ostatní. Teď je to můj čas a nejsem ochotná se ho vzdát.