„Na Nočním Stolku Jsem Našla Otcovu Závěť a Propukla v Pláč“

Když jsem vyrůstala v malém městě v Jižních Čechách, můj vztah s otcem byl vždycky trochu napjatý. Byl to přísný muž, veterán z války ve Vietnamu, který věřil v disciplínu a tvrdou práci. Já na druhou stranu byla rebelující teenagerka, která chtěla jít svou vlastní cestou. Náš domov byl často plný zvuků našich hádek, bouchání dveří a ticha, které následovalo.

Jak jsem stárla, odstěhovala jsem se do Prahy, abych si splnila svůj sen stát se spisovatelkou. Vzdálenost mezi námi se jen zvětšovala, jak fyzicky, tak emocionálně. Občas jsme si zavolali, ale naše rozhovory byly krátké a formální. Byla jsem příliš zaneprázdněná honbou za svými sny, abych si všimla plynutí času nebo toho, jaký dopad to mělo na náš vztah.

Jednoho zimního dne mi zavolala máma. Zněla ustaraně, její hlas se třásl, když mi řekla, že otci diagnostikovali nevyléčitelnou rakovinu. Ta zpráva mě zasáhla jako rána kladivem. Rezervovala jsem si nejbližší let domů, hlavou mi vířily myšlenky na lítost a vinu.

Když jsem dorazila do našeho rodinného domu, bylo jasné, že otec značně zeslábl. Byl upoután na lůžko, jeho kdysi silná postava byla nyní křehká a slabá. Máma byla po jeho boku, její oči plné smutku a vyčerpání. Cítila jsem bodnutí viny za to, že jsem tam nebyla dřív, za to, že jsem se nesnažila více napravit náš vztah.

Jednoho večera, když jsem seděla u jeho postele, všimla jsem si hromádky papírů na jeho nočním stolku. Zvědavost mě přemohla a sáhla jsem po nich. Mezi papíry byla jeho závěť. Srdce mi kleslo, když jsem si uvědomila, co to je. Oči se mi zalily slzami, když jsem začala číst.

Závěť byla jednoduchá a přímá, popisovala, jak budou jeho majetky rozděleny mezi mou matku, mé sourozence a mě. Ale co mě zasáhlo nejvíce, byl ručně psaný dopis adresovaný mně. S třesoucíma se rukama jsem dopis rozložila a začala číst.

„Milá Anno,

Pokud toto čteš, znamená to, že už nejsem s tebou. Chci, abys věděla, že navzdory našim rozdílům jsem tě vždycky miloval. Jsem hrdý na osobu, kterou jsi se stala, i když jsem to ne vždy ukazoval. Omlouvám se za chvíle, kdy jsem byl na tebe příliš tvrdý, za hádky a tvrdá slova. Doufám, že mi můžeš odpustit.

Postarej se o svou matku a sourozence. Buď tam pro ně způsoby, jakými jsem já nemohl být. A co je nejdůležitější, žij svůj život bez lítosti.

S láskou,

Táta“

Když jsem dočetla, slzy mi proudily po tváři. Váha jeho slov mě drtila. Všechny ty roky zášti a hněvu se teď zdály tak malicherné. Chtěla jsem mu říct, že mu odpouštím, že ho také miluji, ale bylo už příliš pozdě.

Můj otec zemřel o pár dní později. Dům byl bez jeho přítomnosti prázdnější než kdy jindy. Pohřeb byl smutnou událostí plnou přátel a rodiny, kteří sdíleli příběhy o jeho laskavosti a síle. Když jsem poslouchala jejich vzpomínky, uvědomila jsem si, jak málo jsem o něm skutečně věděla.

V následujících týdnech jsem se snažila poskládat střípky našeho vztahu dohromady. Mluvila jsem s matkou a sourozenci a dozvěděla se více o jeho životě a zkušenostech, které ho formovaly. Ale bez ohledu na to, kolik jsem se dozvěděla, vždycky tam byla prázdnota, kterou nikdy nešlo zaplnit.

Vrátila jsem se do Prahy s těžkým srdcem a nesla si s sebou váhu otcových posledních slov. Město teď působilo jinak; jeho jasná světla a rušné ulice mě nedokázaly odvrátit od mého smutku. Vrhla jsem se do práce a snažila se najít útěchu ve psaní.

Ale bez ohledu na to, kolik příběhů jsem napsala nebo kolik ocenění jsem získala, vždycky ve mně byla část, která toužila po šanci napravit věci s otcem. Lítost nad tím, že jsem s ním nestrávila více času a neptala se na více otázek, mě pronásledovala každý den.

Naše příběh nakonec neměl šťastný konec. Nebyly žádné srdečné usmíření ani slzavé rozloučení. Jen hromádka papírů na nočním stolku a dopis plný nevyřčených slov.