Na konci vodítka: Jak nám pes roztrhl rodinu

„Buď Max, nebo já!“ vykřikl jsem v kuchyni, až se skleničky na polici zachvěly. Lenka stála naproti mně, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz a vzdoru. Max, ten chlupatý vetřelec, se schoulil pod stůl a tiše kňučel. V tu chvíli jsem nenáviděl jeho i sebe.

Nikdy jsem nebyl velký milovník zvířat. Když jsme s Lenkou před patnácti lety začínali, měli jsme jiné starosti – hypotéku na byt v paneláku na Jižním Městě, dvě malé děti a nekonečné směny v nemocnici. Lenka byla zdravotní sestra, já sanitář. Na domácího mazlíčka nebyl čas ani chuť. Jenže děti vyrostly, odešly na vysokou a v bytě zůstalo ticho. Lenka začala mluvit o psovi. Prý aby nebyla sama, když jsem na noční.

„Ale vždyť máme sebe,“ namítal jsem tehdy. „Až moc ticha,“ odpověděla Lenka a já poprvé ucítil, že se mezi námi něco mění.

Pak přišel Max. Malý kříženec z útulku, kterého Lenka přinesla domů jednoho deštivého odpoledne. „Podívej, jak je roztomilý,“ švitořila a tiskla si ho k hrudi. Já viděl jen špinavé tlapky na parketách a chlupy na gauči.

Zpočátku jsem se snažil. Vodil jsem Maxe ven, i když jsem byl po noční unavený. Kupoval jsem mu granule a házel míček v parku. Ale čím víc času Lenka trávila s Maxem, tím víc jsem měl pocit, že mě vytlačuje z jejího života. Večer už nechtěla koukat na filmy se mnou, ale mazlila se s Maxem na koberci. O víkendech jsme nejezdili na chatu, protože Max špatně snášel cestu autem.

Jednou v noci jsem přišel domů dřív a našel Lenu spát na gauči s Maxem v náručí. V ložnici byla prázdná postel a na polštáři psí chlupy. „To už je moc,“ řekl jsem ráno. „Je to jen pes!“

Lenka se rozplakala. „Ty tomu nerozumíš! On mi dává lásku, kterou od tebe už necítím.“

To bodlo víc než cokoliv předtím. Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kdo má jít venčit, kdo uklidí loužičku v předsíni, kdo zaplatí veterináře. Děti si všimly napětí a raději volaly jen mámě.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel Maxe roztrhaného pošťáckého dopisu na koberci. Byl to dopis z banky – upomínka na splátku hypotéky. „Tohle už fakt nejde!“ zařval jsem a Max utekl pod stůl.

Lenka mě obvinila, že jsem necitlivý sobec. Já jí zase vyčetl, že dává přednost psovi přede mnou. „Tak si vyber,“ řekl jsem nakonec zoufale. „Buď Max, nebo já.“

Následující dny byly tiché a chladné jako listopadové ráno. Lenka chodila s Maxem ven dlouho do noci, já trávil čas v práci nebo v hospodě s kolegy. Doma jsme se míjeli jako cizí lidé.

Jednou večer přišla dcera Tereza na návštěvu. Sedli jsme si ke stolu a ona se na mě dlouze zadívala: „Tati, proč ti tak vadí Max? Vždyť mamka je díky němu šťastnější.“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Možná proto, že jsem měl pocit, že mě nahradil někdo jiný – někdo, kdo neklade otázky a nevyčítá chyby minulosti.

Jednoho rána jsem našel Lenku sedět v kuchyni s Maxem u nohou. Oči měla červené od pláče.

„Rozhodla ses?“ zeptal jsem se tiše.

Přikývla. „Nemůžu ho dát pryč. Potřebuju ho… možná víc než tebe.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme prohráli boj o něco mnohem hlubšího než o psa. Prohráli jsme boj o blízkost a pochopení.

Odstěhoval jsem se do podnájmu na druhém konci Prahy. S Lenkou jsme si psali jen kvůli dětem a majetku. Max zůstal s ní – a já zůstal sám.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Bylo to opravdu jen o psovi? Nebo byl Max jen zrcadlem toho, co už mezi námi dávno chybělo?

Co myslíte vy? Může pes opravdu rozdělit rodinu – nebo je to jen výmluva pro něco hlubšího?