„Můj Manžel Řekl Své Matce, že Ji Už Nemůžeme Podporovat a Požádal Ji, aby na Nás ve Stáří Nespoléhala“

Můj manžel, Jan, a já jsme manželé už deset let. Máme dvě krásné děti a skromný dům na předměstí. Život k nám byl laskavý, ale ne vždy snadný. Jan pracuje dlouhé hodiny ve své práci a já se snažím skloubit částečný úvazek s péčí o děti. Dříve jsme byli finančně pohodlnější, ale nedávné ekonomické poklesy nám výrazně zúžily rozpočet.

Janova matka, Alena, je vždy součástí našeho života. Žije sama v malém bytě na druhém konci města a často nás navštěvuje. I když si vážím její společnosti a pouta, které má s našimi dětmi, její návštěvy často přinášejí velkou dávku kritiky a vyvolávání pocitu viny.

Alena nikdy nebyla stydlivá ve vyjadřování svých názorů. Neustále mi připomíná, že moji rodiče, kteří žijí v jiném kraji, by nám mohli více pomoci finančně. „Tvoji rodiče mají pěkný dům a dobrý důchodový fond,“ říkávala. „Měli by vám více pomáhat. Není fér, že Jan musí tak tvrdě pracovat.“

Snažím se její poznámky ignorovat, ale bolí to. Moji rodiče mají své vlastní finanční závazky a nemohou si dovolit nás podporovat. Navíc Jan a já věříme v to, že se postavíme na vlastní nohy. Nikdy jsme nežádali o almužny a nehodláme s tím začít nyní.

Napětí mezi Alenou a mnou dosáhlo vrcholu minulý měsíc. Přišla k nám na večeři a po několika sklenkách vína začala znovu. „Víš, kdyby tví rodiče opravdu o tebe stáli, pomohli by ti víc,“ řekla s opovržením v hlase.

Cítila jsem, jak mi tváře rudnou vztekem, ale než jsem mohla odpovědět, Jan zasáhl. „Mami, to stačí,“ řekl pevně. „Už jsme o tom mluvili. Nemůžeme se spoléhat na nikoho jiného pro naši finanční stabilitu.“

Alena vypadala zaskočeně. „Ale Jane, já se jen snažím pomoci,“ protestovala.

„Pomoci? Tím, že moje žena cítí vinu? To není pomoc,“ odpověděl Jan. „Už nemáme peníze na to, abychom tě podporovali, mami. Musíš začít plánovat svou vlastní budoucnost.“

Alena zrudla vztekem. „Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit! Po všem, co jsem pro tebe udělala!“

Jan se zhluboka nadechl. „Mami, máme tě rádi, ale nemůžeme ti dál dávat peníze. Musíme se starat o naši vlastní rodinu. Musíš to pochopit.“

Alena tu noc vyběhla z domu a od té doby jsme o ní neslyšeli. Ticho je ohlušující. Jan je zlomený a já se cítím provinile za to, že jsem způsobila rozkol mezi ním a jeho matkou.

Snažili jsme se Alenu kontaktovat, ale neodpovídá na naše hovory ani zprávy. Děti se ptají na babičku a my nevíme, co jim říct. Blíží se svátky a představa oslav bez ní je bolestivá.

Naše finanční situace se nezlepšila a napětí si vybírá svou daň na našem manželství. Jan je vystresovaný a odtažitý a já mám pocit, že kolem něj chodím po špičkách. Vina a zášť nás ničí.

Nevím, co budoucnost přinese naší rodině. Doufám, že Alena najde ve svém srdci odpuštění a pochopení pro naši situaci. Ale prozatím jsme nuceni tuto obtížnou cestu zvládnout sami.