Moje žena zdědila jmění, ale místo investic chce otevřít kočičí kavárnu: Co když nás její sen zničí?

„To snad nemyslíš vážně, Lenko!“ vyhrkl jsem a bouchl dlaní do stolu tak silně, až se rozklepala sklenice s vodou. „Máš v ruce tolik peněz a chceš je všechny nacpat do nějaké kavárny s kočkama? Vždyť to je šílenství!“

Lenka se na mě podívala těma svýma klidnýma očima, které mě kdysi tolik uklidňovaly. Teď mě ale jen rozčilovaly. „Petře, já vím, že to zní bláznivě. Ale já chci dělat něco, co má smysl. Vždycky jsem milovala kočky a vím, že lidem chybí radost. Chci jim ji dát.“

Seděl jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Proseku a snažil se pochopit, kde se to v ní bere. Dvacet let jsme žili spořádaně – ona učitelka na základce, já účetní v malé firmě. Děti už máme velké, Tomáš studuje v Brně, Klára je na střední. A najednou tahle bomba: Lenčina teta z Moravy zemřela a odkázala jí skoro pět milionů korun.

Všichni kolem nás by ty peníze investovali – koupili byt na pronájem, dali něco dětem, něco na důchod. Ale Lenka? Ta si vymyslí kočičí kavárnu! Prý aby „šířila radost“.

„A co když to nevyjde?“ zeptal jsem se tišeji. „Co když o všechno přijdeme? Máme vůbec nějaký plán?“

Lenka si povzdechla a sedla si ke mně. „Petře, já tě chápu. Ale já už nechci jen přežívat. Chci žít. A chci, abys byl u toho se mnou.“

Týdny plynuly a já sledoval, jak Lenka kreslí plány, hledá prostory a domlouvá se s útulky. Každý večer mi vyprávěla o tom, jak by kavárna mohla vypadat – polštáře s tlapkami, domácí koláče, kočky z útulků hledající nové domovy. Snažila se mě nadchnout, ale já měl v hlavě jen čísla: nájem, mzdy, hygienické normy, daně.

Jednou večer přišla Klára domů dřív a slyšela nás hádat se kvůli kavárně. „Mami, tati, proč se pořád hádáte?“ zeptala se a v očích měla slzy. „Vždyť je to krásný nápad.“

„Krásný nápad nás neuživí,“ odsekl jsem ostřeji, než jsem chtěl. Klára utekla do pokoje a já cítil, jak se mi hroutí svět pod rukama.

Začali jsme se s Lenkou odcizovat. Ona trávila večery na internetu nebo na schůzkách s architektem, já utíkal do práce nebo do hospody s kamarády. Doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet.

Jednoho dne přišla Lenka domů celá rozzářená. „Našla jsem prostor! Malý domek na Letné, blízko parku. Majitel je ochotný nám dát dobrou cenu.“

„A co když tam nikdo nebude chodit?“ zeptal jsem se unaveně.

„Musíme to zkusit,“ odpověděla pevně.

Začali jsme řešit smlouvy, hygienu, stavební úpravy. Peníze mizely rychleji, než jsem čekal. Každý měsíc jsme museli platit zálohy a já začal mít noční můry o tom, jak skončíme bez střechy nad hlavou.

Když přišla první kontrola z hygieny a našli pár nedostatků, Lenka byla zoufalá. Seděla na podlaze mezi pytli s cementem a brečela.

„Možná jsi měl pravdu,“ vzlykala. „Možná jsem blázen.“

Sedl jsem si k ní a poprvé za dlouhou dobu ji objal. „Nejsi blázen,“ řekl jsem tiše. „Jen… mám strach.“

Začali jsme spolu znovu mluvit – o strachu, o snech i o tom, co vlastně chceme od života. Lenka mi ukázala dopisy od lidí z útulků i zprávy od kamarádek, které jí psaly, jak moc jim její nápad dává naději.

Nakonec jsme kavárnu otevřeli – s třemi kočkami z útulku a srdcem na dlani. První týdny byly těžké: málo hostů, spousta práce a další kontroly. Ale pak přišla reportáž v televizi a najednou jsme měli plno.

Jednoho večera jsem seděl u stolu v kavárně a pozoroval Lenu, jak si povídá s hosty a hladí kočku jménem Macek. Uvědomil jsem si, že ji už dlouho neviděl tak šťastnou.

Doma jsme si sedli ke stolu a poprvé po dlouhé době jsme se smáli.

„Petře,“ řekla Lenka tiše, „děkuju ti.“

Podíval jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu cítil klid.

Teď už vím, že někdy je důležitější riskovat pro radost než žít ve strachu z budoucnosti.

Ale stejně si někdy kladu otázku: Udělali jsme správně? Nebo jsme jen podlehli iluzi štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?