„Moje Tchyně Hlídala Moji Dceru, Pak Požadovala Vysokou Platbu“

Když jsme se s manželem rozhodli mít děti, věděli jsme, že bude náročné vyvážit naše kariéry a rodinný život. Oba jsme pracovali na plný úvazek a náklady na školku byly astronomické. Takže když moje tchyně, Jana, nabídla, že bude hlídat naši dceru Aničku, byli jsme nadšení. Zdálo se to jako dokonalé řešení: Anička bude s rodinou a my ušetříme na nákladech za školku.

Jana byla vždycky názorová, ale Aničku milovala. Často nám dávala nevyžádané rady ohledně rodičovství, ale brali jsme to s nadhledem. Koneckonců, vychovala mého manžela a ten se povedl skvěle. Nikdy jsme si nepředstavovali, že její nabídka pomoci bude mít nějaké podmínky.

Prvních pár měsíců šlo všechno hladce. Jana k nám chodila každé ráno a Anička ji zbožňovala. Hrály si spolu hry, četly knížky a chodily na procházky do parku. Byla jsem vděčná za klid v duši, když jsem věděla, že je moje dcera v dobrých rukou, zatímco jsem byla v práci.

Postupně se ale věci začaly měnit. Jana začala komentovat, jak je unavující starat se celý den o batole. Zmiňovala se, že musela zrušit své společenské plány a že jí chybí její koníčky. Soucítila jsem s ní a snažila se jí to usnadnit tím, že jsem připravovala jídla předem a dávala jí nějaké peníze navíc na potraviny.

Jednoho večera, po obzvlášť dlouhém dni v práci, mě Jana požádala o soukromý rozhovor. Vypadala vážně a cítila jsem, že ji něco trápí. Sedly jsme si ke kuchyňskému stolu a ona se zhluboka nadechla, než promluvila.

„Podívej, miluji Aničku a ráda s ní trávím čas,“ začala Jana. „Ale tohle uspořádání mě vyčerpává. Nejsem už tak mladá jako dřív a je to pro mě příliš.“

Přikývla jsem a chápala její obavy. „Oceňuji všechno, co pro nás děláš, Jano. Pokud je to pro tebe příliš, můžeme se podívat na jiné možnosti péče o děti.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, to není to, co říkám. Chci pokračovat v hlídání Aničky, ale myslím si, že je spravedlivé, abych byla za svůj čas a úsilí kompenzována.“

Byla jsem zaskočená. „Kompenzována? Co tím myslíš?“

„Myslím si, že je rozumné požadovat platbu,“ řekla pevně. „Koneckonců, kdybyste najali chůvu nebo dali Aničku do školky, platili byste jim.“

Byla jsem ohromená a zůstala jsem v tichu. Nikdy jsem to od Jany nečekala. Byla rodina a myslela jsem si, že nám pomáhá z lásky a laskavosti. Myšlenka platit jí mi připadala špatná, ale také jsem chápala, že má pravdu.

„Kolik požaduješ?“ nakonec jsem se zeptala.

Jana uvedla částku, která byla výrazně vyšší než to, co jsme měli rozpočtováno na péči o děti. Bylo to téměř tolik jako můj měsíční plat. Srdce mi kleslo, když jsem si uvědomila, že si to nemůžeme dovolit.

„Omlouvám se, Jano,“ řekla jsem tiše. „Nemůžeme zaplatit tolik. Budeme muset najít jiné řešení.“

Její výraz ztvrdl. „Pokud mi nemůžete zaplatit, nemohu pokračovat v hlídání Aničky.“

Následující dny byly vírem stresu a úzkosti, když jsme horečně hledali alternativní možnosti péče o děti. Nakonec jsme Aničku zapsali do školky, která byla cenově dostupnější, ale méně osobní než mít babičku na hlídání.

Náš vztah s Janou se po tom rozhovoru napjal. Stále nás občas navštěvovala, ale teplo a blízkost, které jsme kdysi sdíleli, byly pryč. Cítila jsem to jako zradu a nemohla jsem setřást pocit zklamání.

Na konec jsme se přizpůsobili novému režimu, ale zkušenost mi zanechala hořkou pachuť v ústech. Bylo to tvrdé připomenutí toho, že i rodinné vztahy mohou být komplikovány penězi a očekáváními.